Aneb Jak se dnešní Čechové stali Matěji Broučky a vůbec jim to nevadí. A jak česká rádobymoderní inteligence zapomíná na své poslání a odpovědnost vůči národu.
Každý inteligentní a emancipovaný národ si váží svých dějin a svých předků. Je naprosto nepředstavitelné, aby se ke svým dějinám chovali Francouzi stejně jako Češi k těm svým.
Není v českých dějinách mnoho událostí, které by zasáhly celou Evropu, a navíc pohnuly dějiny kupředu.
Dnes se nás mnoho tzv. moderních intelektuálů snaží všemožně přesvědčovat o tom, že Hus byl opravdu kacířem, neboť se jeho učení skutečně neslučovalo s katolickou (podle nich zřejmě jedinou správnou) ideologií, a že husité byli jen loupežníci, vrazi a pomatenci, kteří rozvrátili (podle nich zřejmě zbytečně) celou zem, za Rakouska-Uherska jsme se vlastně měli moc dobře a národní buditelé byli jen fanatičtí nacionalisté... Je zřejmé, že nelze nevidět chyby, kterých se však nikdo nemůže vyvarovat, zvláště když jde o změnu celého společenského řádu. Je žádoucí, aby se dějinná fakta objektizovala. Nelze však ničit ducha a poselství dějin.
U husitství nemůžeme přece zapomínat na jeden z jeho největších přínosů - že se po dlouhé době, v celém světě naprosto jedinečně, v naší zemi podařila vybojovat do té doby nevídaná náboženská pluralita (ale nejen náboženská!). A každý boj s sebou přirozeně nese i nutné oběti! Bez obětí nelze bojovat!
Naším pseudomoderním historikům a novinářům je to zřejmě málo. Zbořený kostel či vypálený klášter má pro ně větší význam než boj za svobodu svědomí. Neuvědomují si, že tam, kde nyní jsme, jsme i díky bojům, odvaze a obětem našich předků. Dnešní Čechové sklízejí jen to, co jejich předchůdci pro ně kdysi vybojovali.
Naši předkové (a to nejen husité, samozřejmě) si ani zbla neužili našeho dnešního názorového, náboženského, ale i hmotného blahobytu, oni pro naši budoucnost obětovali svoji přítomnost. A my? Aniž bychom byli sami schopni pro budoucnost národa obětovat to samé co naši předkové, aniž bychom alespoň na sekundu projevili statečnost a odvahu Jana Husa či husitských bojovníků, od plného stolu, který se prohýbá plody ze stromů zasazených našimi předky, své předky urážíme, ponižujeme a zkresleně hodnotíme.
Není to o nacionalismu, je to pouze o přirozené národní hrdosti a úctě k předkům a tomu, zač bojovali (a také o naší síle do budoucnosti). Ostatně - jestli si myslíme, že naše plná břicha a absence nutnosti za něco bojovat, obětovat se a odříkat si, jsou na věky věků, pak je to jeden z našich největších omylů
Až však přijde onen čas, kdy budeme muset jako husité za něco bojovat, budeme toho vůbec schopni, po nekorektní masáži rádoby moderních českých intelektuálů, kteří plivou na myšlenku, hrdinství, odvahu, odříkání a statečnost, a málem velebí konformitu, hmotné bohatství a zbabělost?
