Je jedno, zda je člověk slavný spisovatel, nebo neznámý prodavač. Každý prožívá své radosti i smutky.
Jiráskova poslední léta života nebyla šťastná - cítil se po smrti své ženy, se kterou prožil většinu svého života, osamělý, navíc jej trápily nemoci a své jistě sehrála nemožnost dále tvořit. Nejlépe o Jiráskově stavu vypovídají dopisy a texty z posledních let jeho života. Cítíme z nich důstojný smutek, vědomí, že štěstí, které mu život dopřál, skončilo a již se nevrátí.
Milý příteli!
Doufám, že jste zdráv. Teď jste v plné práci za podzimní sezóny. Já, bohužel, o divadle jen čtu. Je mně líto, že tento svět je pro mne uzavřen. Neduh můj je stejný, tělesně je líp. Říkají, že dobře vypadám. Ale nemohu nikam, jen do zahrady. Procházím se zvolna, sedám na lavičkách, dívám se, jak stromy žloutnou a listí padá. A trochu čtu. Dlouhé soumraky a večery dost tíží. Mějte se dobře a buďte zdráv! Váš oddaný Alois Jirásek
(Jaroslavu Kvapilovi, 7.10.1925)
Alois Jirásek se svou ženou v pozdním věku
Milý příteli!
Dvě psaní jste mně poslal. První vyslovilo Vaše účastenství v našich obavách. O tomto psaní mohl jsem ještě povědět své ženě, o Vašem přání, jež ráda vyslechla. To jsme nebyli ještě bez naděje, nemoc po prvním záchvatu se lepšila, ale pak přišel záchvat druhý, ve čtvrtek a v pátek v noci 1.toho měsíce má dobrá, milá žena skonala. Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná ztráta. Přes čtyřicet let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách. Naposledy jste ji viděl loni na podzim. Těšila se z Vaší návštěvy v Hronově. Jaká bude teď má cesta tam a jaký pobyt ... Sklíčen tou ztrátou vřele děkuji Vám a milé Vaší rodině za projev upřímného účastenství. Ruku Vám tiskne Váš vždy oddaný Alois Jirásek
(Jaroslavu Kvapilovi dne 20.4.1927, manželka Marie zemřela po embolii tepny mozkové 1.4.1927, s Jiráskem žili skoro 48 let, od 12.8.1879)
Jiráskova manželka Marie v době svatby
Jsem teď stísněné mysli a stále churav. Nemohu pracovati. A nemohl bych nic jiného říci než tisícové tisíců našich lidí, že Prodaná nevěsta, toto drahé, národní dílo, naplňovalo mne čistou radostí i dojímalo, kdykoliv jsem ji slyšel. Hluboce lituji, že už asi nikdy ji neuslyším, protože pro neduh svůj nemohu do divadla. Naposledy jsem ji slyšel loni, ale ne v divadle, nýbrž na zahrádce před mým domkem v Hronově. Přibyla sem nedlouho po mých sedmdesátých pátých narozeninách na nějakou spolkovou slavnost také kapela královéhradeckého pluku a přišla, mimo program, také na mou samotu a tu mně krásně zahrála "Prodanou". Měl jsem velkou radost, ale také jsem se slzám neubránil.
(Vzpomínka na Prodanou nevěstu, 1927)
Alois Jirásek, tak jako miliony milionů dalších, opustil tento svět po prožití krušných posledních chvil. Za svůj život se však rozhodně nemusel stydět. Ještě v plné síle kdysi napsal tato krásná slova:
"V soumraku dní a života, kdy zříš před sebou již ne mnoho cesty tratící se v tajemně tmavém, němém hvozdu, vzpomeneš také, co jsi ušel, co již za tebou. Vzpomeneš mladého rána i horkého poledne, vzpomeneš velkých dějů i drobného motýla, jenž přeletěl před tebou nad kvetoucí louku; suchý věneček zašustí pod prostým obrázkem na kmeni košaté lípy u cesty, lesklý střípek se v cestě zableskne, vír prachu se v ní roztočí a v něm stéblo, barevné pírko, pohozený květ. I na ně vzpomeneš i na to, jak jiní na ně vzpomínali a vypravovali smutné i veselé, jiní, kteří už přešli tou dlouhou silnicí a zmizeli v tajemně tmavém, němém hvozdu, v mrákavu pověčné noci."
Alois Jirásek je dnes již tím, kdo navždy zmizel v tmavém hvozdu. A my jsme ti, co se ohlížíme a vzpomínáme. Nechť jsou nám životy a osudy již dávno zmizelých inspirací i výzvou.
