Strana zelených je rozpolcená na dva tábory - ani jeden z nich však nepředstavuje to, co do této strany vkládali voliči v roce 2006.
Jiný styl politiky, Bursíkovy na první pohled věcné a rozumné názory a odsudky planého tlachání. To byl slibný začátek Strany zelených ve vysoké politice.
A výsledek?
Bursík se snaží chovat autoritativně (jako jím tolik kritizovaní předsedové obou velkých stran), své odpůrce cíleně likviduje, i když demokratickou cestou. Ano, není nic protizákonného na tom, snažit se druhé přemoct silou. Ani není nic protizákonného na tom, zakládat nové organizace Strany zelených, i když je účelově zakládají Bursíkovy příznivci. Martin Bursík může s jistotou věřit, že své odpůrce na sjezdu zlikviduje demokratickou cestou.
Jenže demokratická cesta (neporušení zákona) ještě neznamená férovou a etickou cestu. Jak je snadné zvítězit nad soupeřem tím, že se potají pozvou do ringu vlastní kamarádi na pomoc, přestože se očekává, že do ringu vstoupí pouze soupeřící strany, jejichž střet je avizován (zatímco soupeři, který předpokládá férový zápas a nedovolí si podobné porušení pravidel, se o tak zásadní změně pravidel nic neřekne a postaví se před hotovou věc, kdy je jasně v nevýhodě). Tomu se říká zvítězit silou, nikoliv čestným soubojem argumentů, demokratickou diskusí a přesvědčováním, ale válcováním s využití všech prostředků, které jsou neférové, ale nejsou nedemokratické.
Příklad: Mám se sejít u ředitele s člověkem, se kterým jsem ve sporu, ale musíme rozhodnout další postup. Domluvíme se, že se u ředitele spolu sejdeme a vše probereme a nalezneme řešení. Půjdu tedy na schůzku a budu očekávat, že tam můj soupeř také přijde (sám jako já). Ale když dorazím, zjistím, že si s sebou vzal další 2 svoje známé, kteří budou spolu s ním u ředitele lobbovat. Budu v jasně nevýhodné pozici.
Fakticky nám tedy pan Bursík ukazuje, jaký pěstuje styl politiky - když s ním někdo nebude souhlasit, nebude jej přesvědčovat, argumentovat či dokonce hledat kompromis, ale prostě si najde způsob, aby ho demokraticky umlčel.
Obávám se, že podobný styl jednání začíná být u nás standardem. Je to však velmi nebezpečný standard chování, který by neměl být tolerován - přinejmenším voliči.
Jenže - jaká je alternativa ve Straně zelených?
Křídlo Dany Kuchtové se chová při prosazování svých postojů nanejvýš netolerantně. Neustálé vyhrožování a kladení ultimát (buď uděláte tohle, nebo půjdeme z vlády) svědčí o podobném stylu jednání, jaké vykazuje stranický protivník Martin Bursík - tlačení druhých do kouta, využívání prostředků nátlaku k prosazování svých názorů.
Nehledě k tomu, že otázka např. velice důležitých energetických zdrojů nemůže být řešena ultimativně - je třeba skloubit pokrytí nároků společnosti s ochranou životního prostředí - řešení však není jednoduché a přímočaré - kdo si dnes třeba vzpomene a ocení, jak moudře se zachoval Miloš Zeman, když prosadil dostavění Temelína, bez něhož bychom dnes byli v energetické krizi (a energeticky nesamostatní)?
Strana zelených je dnes stranou, která velice rychle zazářila a velice rychle zhasla. Potřeba nových tváří a moderního programu je u Strany zelených kupodivu mnohem vyšší než u ostatních parlamentních stran.
