Bozi a lidé

aneb Druhý z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).

Jaroslav Vrchlický - přestože je pro většinu čtenářů nudnou položkou buď z povinné školní četby, či pouze encyklopedickým heslem - je oproti jiným spisovatelům své doby stále aktuální a poutavý.

Je to dáno hlavně tím, že svoje geniální nadání a talent rozvinul do nesmírné hloubky a šířky i díky svému mimořádnému rozhledu a na svou dobu nevšednímu citu a vnímavé toleranci k jiným než křesťanským kulturám. Příroda byla sice jeho největší inspirací, byla to ale i víra, a to jakákoliv, a lidstvo jako takové, a to i ve své pudovosti a jednoduchosti.

Další zlomky epopeje, Vrchlického životní dílo, s názvem Bozi a lidé, shrnují nejen veškeré Vrchlického umění, ale představují i jeho osobitý pohled na to, co utvářelo svět kolem něho, a z čeho vlastně vychází celé lidstvo dodnes. Proto je Vrchlického svět tak blízký nám, dnešním současníkům, neustále a všude hledajícím a poznávajícím...

Noe a Satan

Pot na čele a na líci

stál Noe ve své vinici

a ryl a kopal celý den,

však půda tvrdší nad křemen.

Stín vedle něho náhle stál.

"Co starče, děláš?" se ho ptal,

"Kmen pěstuji zde, pane, rév,

to stojí pot a pije krev

a malá za to odměna,

ta stráň je tvrdá, kamenná,

jsou zrnka malá, bez vzhledu

a šťáva z nich jest bez medu."

Stín zmizel, brzy přišel zas,

kde nad prací se Noe třás,

číms rudým polil kořen rév,

to cosi rudé byla krev,

krev beránka, jenž na stráni

se pás´ ve vonném kořání.

Hoj, toho roku velký ples

se nad stan patriarchův snes,

neb hojná byla úroda

a víno sladká lahoda

a po něm hlava - čistý vzduch,

a po něm srdce - boží duch!

A minul rok a minul den,

zas Noe v práci pohřížen

stál na své tvrdé vinici,

pot na čele a na líci.

A stín zas vedle něho stál

a totéž se jak loni ptal,

a zmizel zas a přišel v ráz,

kde nad prací se Noe třás,

číms rudým polil kořen rév

a toto rudé byla krev,

krev lva, jejž v  blízké poušti chyt,

a s níž se vrátil, blesku kmit.

Hoj! toho roku slávy ryk

od stanů až v poušť spící vnik,

bylť zahnán drzý nepřítel,

a každý pohár v rukou měl,

neb velká byla úroda,

a z vína tryskla svoboda,

měl každý sílu jako lev

a tuto sílu čerpal z rév.

A po roce v své vinici,

pot na čele, pot na líci,

zas Noe dlel, své révy dbal

a stín zas vedle něho stál

a ptal se, zmizel, přišel zas,

kde nad prací se Noe třás,

a v tvrdou, nezkypřenou prsť

mok temnorudé šťávy chrst

a co to chrst na kořen rév,

to byla chlípné svině krev,

již nedaleko stanů chyt

a s ní se vrátil v blesku kmit,

a zmizel opět jeho stín,

ba znikl někam do hlubin.

Hoj, toho roku pod stány

všem ženám řízy strhány,

až v pustý checht a řev a smích

sám opit patriarcha ztich

vlastnímu synu v škleb a hřích.

Když Noe vstal, tu zle se kál,

a o všem pilně rozjímal.

I ptal se, kdo mu krev tu nosil,

čí krví svojí révu rosil?

Po dvakrát služby andělů

mu jistě byly v údělu,

leč potřetí, to pochopil,

s tou svinskou krví Satan byl.

Zkušenosti Vicvamitry

Byl Vicvamitra plný dobroty

a plný soucitu a ohledů,

ni brouku neublížil ani květu,

což teprv člověku! - Však co to platno?

Zlý osud nad ním visel tajemně,

že nejlepší, co smýšlel a co chtěl,

vše viděl křivě národ, křivě soudil,

že dobrého zval tvrdým tyranem,

a laskavého lstivým despotou,

a soucitného bídným pokrytcem.

Ba nejen národ, vlastní jeho choť

též nevěřila jeho věrnosti,

jej měla stále v podezření zlém,

ač cudný byl jak lotosový květ

na vodní tůni břehům vzdálené.

Choť zrádcem zvala jej, ač milerád

vše pro ni udělal a pro ni snes,

co skytla jeho říše bohatá.

Nic platno. Nevěrný byl v jejích očích,

nechť své by proto stokrát vyplakal.

Zlý smutek z toho padl na krále

i trudil se a neměl pokoje,

na loži svém se v bdění převaloval,

a jitřil se a krušil výčitkami,

však marnými; lid vedl stále svou

a svou též vedla stále královna.

Tak pod tím hořem, které nezasloužil,

vad´ Vicvamitra jak list v jeseni

a zahradami svého paláce

i chodbami se ploužil jako stín.

Tu přišel k němu starý Narada,

ten braman, obyvatel pralesů,

ctný s dlouhou bradou věkem zbělelou.

Byl moudrý velmi. Králův smutek zřel,

jen málo slyšel z jeho zpovědi,

své obě ruce skřížil na prsou

a ukloniv se takto hovořil:

"Můj dobrý králi, já ti radu dám.

Svou obrať povahu a zvítězíš;

buď tvrdý k lidem, kopni žebráka,

když s hnisem v cestu se ti namane,

a těla otroků svých přejížděj,

když sklánějí se nice před tebou,

svých vozů kolesy, svou zavři dlaň

před sirotami, zlým buď despotou,

jímž tebe prohlašují, pokrytcem

buď nejen lidu, buď i choti své,

když chtí tě takým. Tisíc bajader

si k loži spoutej, můžeš to, jsi král!

Kde září květ, jej urvi barbarsky,

kde trpí kdos, jej zašlap, ať si mře,

ba nevinných pod slonů těžké nohy

schyl denně hlavy a čím víc, tím líp,

a věř mi, krajem brzy rozletí

se hlahol slávy Tvojí: Velký král!

Děs dračí v patách jeho průvodu,

smrt sedí v pláště jeho záhybech,

a v důlku dlaně jeho sedí moc!

A na kolena budou padati,

kde ukáže se jen tvůj palankin,

a žena tvoje ráda v loži svém

si tigra královského uvítá.

Tak zachovej se, budeš spokojen,

to rada moje!"

Chtěl již odejít,

a obrátil se ještě na prahu

a viděl krále. S hlavou skloněnou

zde seděl jako hříšník největší

a slzy tekly jemu do vousů

přes bledé tváře, ret se slabě třás:

"Já děkuji Ti, dobrý Narado,

tvou radu vede jistě zkušenost

a znalost lidí, jistě pravá jest

a k cíli vedla by - však odpusť mi,

já nedovedu jiný být, než jsem.

Spíš trpětu chci všecko zneuznání

od národa i ženy; v bolestech

se hrobu dočkat, záhy zšedivěv,

než býti zlým, když v jádru dobrý jsem.

Já nedovedu to, mně odpusť již,

že stěžovati vůbec jsem si moh.

Má každý právě nésti osud svůj,

když nemůž změniti svou povahu."

Chtěl Narada již překročiti práh,

však vida v slzách takto svého krále,

se vrátil k němu. Chvěl se jeho hlas:

"Já zle ti radil, teď to nahlížím!

Trp ještě více, zůstaň dobrým však,

to vrchol všeho, šťastný budeš při tom

v svém neštěstí..."

A k nohám klesl jemu

a oba starci spolu plakali...

Iodamie

Minervy kněžko, nechoď v chrám,

bohyně zradu strojí tam,

pln stínu, děsu každý kout,

ký taj tam toužíš proniknout?

Noc plna hrůzy, těžká jest,

jsou dračí oči plameny hvězd;

Minervy kněžko, vzpomeň, co hostí štít,

i ve dne před ním dlužno zrak skrýt!

Had svíjí se v koutě, vlhká zeď

se hýbá jak rty v odpověď,

mech slizký na stupních - v  něm krev

pobitých junů, rdoušených děv.

Minervy kněžko, na dnu měj dost,

chrám patří v noci stínům jak hvozd,

tys dítě světla, písně a strun,

nejeden pro tebe zapláče jun!

Darmo zněl vlídný, výstražný hlas,

nestopen v mraku luny mdlý jas,

chodbami vůně mdlá myrt vlá,

stíny a plísní kněžka v chrám šla.

Viděla? ... Sotva se Hélios vznes,

pověst jde krajem, hrůza a děs,

lid, který vnik v šer svatyně v chvat,

zřel proti sobě dvě sochy stát...

Xantipa

Tak zlá přec nebyla as,

jak líčil kronik ji hlas,

a byla-li, kdo za to můž ´:

vždy ona žena, on muž.

On přišel, pokoj a klid,

a hrnce začla mu bít

a zuřit, proč? Nevěděl on,

proč pokřik ten, halas a shon.

On přišel - nebeských hvězd

zář cítil v hrudi své kvést,

prach všední ona a rmut -

Co měl? - Jen bolest a stud!

A v hloubi duše své sám

v tvář hvězdám a noci tmám

si musil přece jen říc´:

za jaké zde zápasí nic!

Nad žití problémem stál,

vše svážil, pronik a znal,

u této sfingy stál něm

a proklínal bohy a zem.

Vše marno, v boje i čas

jak Medusa stála tu zas.

I pochopil: Jsem-li já svit,

stín ona též musí být!

Šimon Cyrenský

Když k lebek hoře křížem zatížen

se Spasitel bral, více bolestí

než břevnem dřeva zhroucen ku zemi,

tu objevil se prostý z lidu muž

jej vida klesati pod těžkým jhem

a ochotně se nabíd, na horu

kříž dovléknouti. Vzal jej na bedra

a napjal paží atletických sval

a kráčel vedle Krista, v potu svém

že Spasitel si oddech na chvilku.

U cesty záhybu žen Judských sbor

na průvod čekal. Jedny zvědavost

sem vedla pouhá, druhé pravý soucit

a pověst o velikém proroku.

Ty hlavy vzpínaly a zřely vstříc,

jak blížil se ten průvod truchlivý,

Šimona zřeli tvrdou tuří šíj

pod tíhou kříže chýlící se níž

a Kristův zřely svatý, světlý zjev,

jak vedle něho kráčel uvolněn.

Tu začly náhle mezi sebou spor:

"Ten Ježíš jest, jenž nese těžký kříž!"

"Ne, nikoli! Ten, jenž jde vedle tich!"

"Ten silný přec jest Ježíš!" - "Nikoli!

Ten božský mírný vedle!" - "Není" - "Ano"

A hádka rostla.

Svatou hlavu zved,

na jejímž vlasu slina žoldáka

se v hvězdný odlesk zvolna měnila,

teď Kristus, jakby z dumy probuzen,

Šimonu na rameno zaklepal

a pravil tiše: "Děkuji ti, dost;

sám donesu tam své již břemeno!"

A mlčky převzal od Šimona kříž

a mlčky napjal síly poslední

pod jeho tíhou, když pak na zem kles

o kámen zraniv skráň svou velebnou,

až krve příval zbarvil ostrý štěrk,

tu slyšel jednosvorný výkřik žen:

"Ten přec je Kristus!"

- Víc již neslyšel.

Volba

Na suchém fíku Jidáš sesinal.

Duch štvaný mukou jak vlk středem skal

prch v stíny Gehenny, kde pláč a vytí;

na stromě tělo v slunce děsný žár

jak zdraný viselo a vetchý cár,

kterého masem bílé kosti svítí.

Za noci v stínech tiše plížilo

se jedenáct sem, do tmy hřížilo

se plaché oko vytřeštěné bázní.

Zvěst nelhala ... tam visí na sněti ...

puk, střeva vykydla mu... Prokletí

jde jistě za ním dlouhých věků strázní.

Jak morem byl by zasažen tak pách.

Přeřízli provaz, mocný paží vzmach,

a tělo sjelo, hrst hnijících kostí.

Pod fíkem jáma brzy vhloubena,

tam hozen tiše ve rov bez jména,

by zmizel pro vždy v stínech minulosti.

Tak zapad jak v svém letu meteor;

a těžce zamyšlen zpět svatý sbor

v dům Marie se bral ... ó, smutná cesta!

Šli jako po trní, šli jako v snech,

ne modlitba, jich rtem jen třásl vzdech,

jak vina každá sama zde se trestá.

Na místo svoje každý used tich,

a dumal dál, vstal Petr, první z nich,

by otřás všemi výmluvnosti žárem:

"Ve knihách písma psáno jest, on řek:

stůj bez lidí, pust jeho příbytek,

a jeho biskupství vem jiný darem.

Jsme pohromadě, tož jest s námi Pán!

Nuž otevřte již dveře dokořán,

ať vstoupí sem též zástup učedníků!

Ať modlitby zní hlahol ku nebi,

nám volbu vykonat je potřebí,

nás dvanáct vždy má státi v prvním šiku.

Nás dvanáct, všeho svědků očitých

od Jana křtu až v den, kdy v oblitých

paprsky mracích Pán vzat od nás vzhůru,

stát věrně vždy má v svatém nadšení,

neb svědky byli jeho vzkříšení

i jeho vystoupení do azuru.

Z našeho kmene Ischariot kles

v stín Šéolu. Své viny trest již snes.

Ó bratři, obraťme se k Bohu-Duchu!

Ať s námi jest v té chvíli rozhodné,

ať za nás pozná sám a rozhodne,

kdo hoden místa toho!" V hlučném ruchu

Tu skláněly se hlavy, vlny brad,

kam prvním popraškem sníh stáří pad,

až povstal Jan, jenž miláček slul Páně.

"Dva z učedníků jsou zde na výběr,

kdo koho uznáš hodnějším, jej ber,

ať sedne v dvanácti kruh odhodlaně.

Zde Josef, učedník, zván Barsebas,

zde Matěj; prosím, aby každý z vás

se mýlit nedal, volil z přesvědčení;

zde urna jest, zde lístky, dříve však

za srdcem k Pánu pozvedněme zrak,

ať pomoc s výše svolá naše pění!"

S Josefem Matěj na kolena kles.

A s bratří úst se svatý chorál nes,

bil o strop jizby, šleh v mrak v žalném vzlyku,

pak vstali, lístky v urnu hozeny

a Jakubem a Janem spočteny,

však stejný počet u dvou nápadníků.

A třikrát voleno a třikrát zas

na oba stejně padl stejný hlas,

jak dojít k výsledku? Vstal Petr vážně.

"Kdo kazí volbu, třikrát její list

na obou stranách odevzdán byl čist?

Ó, sjednoťte se, bratři, prosím snažně!

Či užší volby slepý los má snad

být rozhodčím, to neviděl bych rád,

co kdo máš proti komu, vyslovte se!"

Kles v křeslo své a davem zazněl ruch;

zněl zprvu bzukem vyplašených much,

rost brzy v bouři, která hvozdem třese.

Zelotes Simon vystoup náhle v před,

své ruce jako ku přísaze zved

a pravil: "Boží blesk mne stihni rázem,

však ty mne k tomu Petře vyzýváš!

Andělé boží, buďte moje stráž,

ať jestli lžu, se mrtvý skácím na zem!

Já z obou žádnému jsem nedal hlas,

tak vždy zmát volbu vaši. Dlouhý čas,

snad pomluva to, stále v sluch mi bije

zvěst podivná, že Josef - schvať mne hrom,

než vyslovím to, v okamžiku tom,

prý s vlastní sestrou jako manžel žije"...

Kol v síni ticho. Děs hruď stáhl všem.

Zván Spravedlivý stál tu Josef něm,

pak postoupil a děl: "Nuž, soudci buďte!

Vám vzdávám na milost se, nemilost,

znám pomluvu tu, loká krev, rve kost,

však sami, bratři, prosím teď mne suďte!

A tobě za zlé nemám to, ví Bůh,

spíš děkuji tim v tento svatý kruh

že´s ropuchu tu přines plnou jedu,

Pán dokáže, kdo vinen tady jest...

rád z ruky vaší každý přijmu trest,

ať souzen jsem, já Bohem při tu vedu!

Ó jsem-li vinen, mrzký jak dí klep,

ať o berlích jdu odtud, hluch a slep,

Bůh přec i v mraku červa prosby slyší!

Své před ním roucho rvu, na skráni pot,

on Jahvé, slyší mne, on Zabaoth,

jak jeho větry slyšíte, jak dýší!

Trest beru každý, jejž mi určíte."

Odstoupil klidně. Ticho, v chvíli té

jedenáct dalo dohromady hlavy,

Jan bránil všem, leč propad, Petra hlas

zněl jako soudcův, až se každý třás:

"Ať soudí Pán: pij číš jedové šťávy!"

Klid v jizbě, smrti předtucha a tiš...

Hle, plnou bolehlavu nesou číš,

ji chytne Josef, jenž zván Spravedlivý,

ji nasadí k rtům... Úžas všemi chvěl,

on klidně stanul, heroicky děl:

"Nuž, velký Jahve, objev svoje divy!

Já piji jed a piji smrt, ví Bůh,

ať, jsem-li vinen, mlčky splatím dluh,

dluh viny své... ó vizte, klidně piji!

Ať otráví mne každý šťávy lok!

Buď ropucha, buď nabubřelý mlok,

buď stojazykou na jazyku zmijí!"

A dopil pohár v svatém nadšení.

Kol úžas, podiv, strach a zděšení,

dlaň chytá dlaň a ruka svírá ruku...

Zda padne již? ... Zda k šklebu skřiví ret?

Kdy začne zhoubný účinkovat jed?

Kdy svalů křeč prozradí muku?

Teď již se kácí... Pozor! ... Nyní as! ...

Leč klidný stojí Josef Barsebas,

ví dobře, proč je nazván Spravedlivý.

Čas kvačí dál, jed zůstal bez moci.

Nad jizbou hvězdy spěly k půlnoci,

a Jahvé zjevil veliké své divy.

Zdráv Josef stojí, Petr povstává:

"Tkáň bludů servána jest mlhavá,

nuž k nové volbě, bratři, na kolena!"

Zas urny svoje vzali Jakub, Jan,

a brzy obsah lístků spočítán,

víc nebyla již volba rozdělena.

Neb všemi jednohlasně Matěj z všech

byl zvolen... Sotva jizbou slyšet vzdech,

odstoupil Josef. Do pláště tvář halil...

"Co platný Boha soud? Klep zůstal klep,

já žiji, nejsem chromý, hluch, ni slep...

Ó trpkou číši, Pane, jsi mi nalil!"

Zda spí Bůh

O tom dlouho dumal Abubekr,

velký kalif - usnouti sám nemoh

nad tou záhadou. S tím chodil ve dne

mezi vojska zástupy, s tím rovněž

trudil se ve odalisek sboru,

v harému svém. S tím též jednou usnul,

stál tu náhle velký Anděl před ním,

celý bílý, potopa jak světla,

pravil k němu: "Vědět chceš, zda Bůh spí,

zavolej si Lejlu a pak Fatmu,

strhni šat jim, mezi ně se postav,

chytni v každou dlaň prs každé plný,

drž jej pevně a tak hlediž usnout!"

Zmizel Anděl, učinil tak kalif,

zavolal z harému Lejlu s Fatmou,

postavil se mezi obě nahé,

každou rukou každou za prs chytil

a tak zkoušel spáti.

Marná snaha,

tyto sladké, sněžné prsy oba

tak se chvěly v jeho mužné dlani,

prsy ne, on cítil, drží světy,

plné žití, půvabu a kouzla,

živé světy, pálící ho v dlani,

ač sníh samý. - Nelze, nelze spáti!

Druhého dne o tom opět dumal,

nepochopiv hádanky té smyslu,

až tu před ním opět stanul Anděl.

"Synu prachu," pravil, "místo prsů

vezmi v dlaně své dvě lampy pevně

hořící a nad hlavou je vznášej

v rovnováze, při tom hleď však usnout,

dokážeš-li toho, pochopíš snad,

zdali Bůh spí."

Anděl opět zmizel.

Kalif poslech, zapálit dal lampy

křišťálové, v každou dlaň chyt jednu,

ruce vznesl a v nich lampy třímal.

Věru, lépe držely se prsy

nežli lampy - ale chtěl být silný,

držel pevně, pokud svaly pevny.

Ale běda, brzy klesly ruce,

lampy sjely v prach, se roztříštily,

olej rozlit... a tma černá vůkol.

V okamžiku tom stál nad ním Anděl!

"Spal jsi drže prsy dva v svých dlaních?

Spal jsi drže lampy dvě v své ruce?

A teď pověz, zda Bůh může spáti,

když jak prsy drží všecky světy,

jako lampy - Siria i Lyru,

Labuť, Kuřátka

Měsíc, Slunce i tvou bídnou Zemi.

Řekni sám si: Jestli může spáti?

Čtyřicítka Haruna Al Rašida

V radě vezírů svých jednou mlčenlivý

seděl v tichém smutku Harun spravedlivý,

nepozvedl hlavu k ňadrům skloněnou.

Rada rovněž celá v zamlknutí dlela,

zbožně naslouchajíc, jak síň občas chvěla

kalifa se vzdechů žalnou ozvěnou.

V posled vstal Džafar, manžel jeho sestry,

chýle hlavu v úctě na koberec pestrý:

"Co dnes mého pána kruší zármutkem?

Říše celá kvete v přepychu a slávě,

tisíc pěvců zpívá, v bojovníků vřavě

jako v písni, ve všem tvůj plá diadem!"

Harun opět vzdychl. Ticha chvíle krátká.

A pak vážně pravil: "Ach, dnes čtyřicítka

padla na orloji mého života.

Rozhlížím se kolem a co kolem vidím,

za vše před Bohem a svědomím se stydím,

všecko marnost je a blud a nicota!"

"Ký blud tebe šálí?" Džafar odpovídá,

"spíš bych řekl, blud jest veškerenstva bída,

učinils přec všecko, co můž člověk jen,

setřels chudým slzy, stáls, kde bědný zmíral,

žaláře jsi lotrům, zrádcům otevíral,

krmil davy chlebem, vlastní dav jim v plen."

"Možná, snad jest pravdou, co díš. Co se stalo,

v hloubi duše cítím, jak to všecko málo,

roků dnes mých počet hřímá: čtyřicet!

Prvních deset snění, druhých poblouznění,

třetích zápasení, čtvrtých dostoupení

cíle, jenž již v samých počátcích byl klet!"

"Jaká hrozná duma!" tak se Džafar leká,

"rozlila se, pane, jako valná řeka

přes tvou duši velkou! Zapuď dumy ty!"

"Nelze, švakře milý," Harun odpovídá

bije čelem v zem: "Ó bída jest vše, bída!"

A červ dále hlodá v duši ukrytý.

"Posledním z vás všechněch, vezíři, chci slouti,

strhnout vládce turban, do Mekky jít poutí,

opustiti zbujné síně Bagdadu,

s pouště lvy chci výti bolestí a hořem,

za své viny kát se, brodit slzí mořem,

stačí-li jen za vše v malou náhradu

Mého žití dnové uschlých třtin jsou kytka,

bodlák na jich vrchu, moje čtyřicítka!

Ať se předstihují v hymnách básníci!

Ať kol otrokyně nahé v tanci třeští,

cymbál s flétnou výská! Marno, vše mi věští:

žití dny jsou klasy k žatvě zrající!

Ba jsou víc než zralé, čekajíce stojí,

až v ně anděl smrtí hodí kosu svoji,

viděl jsem jej ve snu, třikrát na mne kýv.

Třikrát! - To tři léta, pak žeň hrozná začne,

smrt pak toho zdrtív sanici své lačné,

kdo byl velký, skvělý, mocný, spravedliv!

A já hřešil mnoho v dobrotě své valné.

Ovšem vyjasnil jsem mnohé oko kalné,

ale tisíc jiných zasmušil jsem zas.

Velkým, skvělým byl jsem, jak jest úděl krále,

přec v tom něco chybí." - "Co je dokonalé

pod sluncem zde, uvaž!" Džafarův zní hlas.

Zmlknul velký kalif, hruď jen drtil pěstí.

"Co je dokonalé, kde je radost, štěstí,

co mi chvály věštců, sláva ciziny?

Jako písek sutek padá lidské žití,

nelze, nelze, nelze dokonalé býti,

dokonalý jesti Allah jediný!

Pamatuj to, švakře, celá moje touha

k tomu šla, však darmo, cesta byla dlouhá,

krátká za to příliš chvilka poznání...

zítra ještě o tom povíme si více..."

Vstal a bleskem šlehly jeho zřítelnice,

žíla naběhla mu modře na skráni.

Druhého dne v šeru ve hlav sťatých změti,

mezi nimiž Džafar, jeho choť i děti,

Harun stál, on, který zván byl spravedliv.

"Alláh ví to pouze, jak se cítím malým,

nelze, nelze, nelze býti dokonalým,

Džafar a rod jeho nesměl dávno být dál živ!"

Amfortas

Nad miskou Grala bděl

a bolestí se chvěl

a čekal uzdravení

a s novou nadějí

se hroužil hlouběji

vždy v nové, v nové snění.

Budoucnost mlhavá

a rána krvavá

se jitří dál a znovu.

Leč před ním svatý Gral!

On doufal a se bál,

za minulost se kál,

nevěřil smíru slovu.

A před ním láska přec!

Svor těla úzká klec -

ji rozbit - uzdravení!

a čekal zas a zas...

Jsme všichni Amfortas

v svém zpěvu i svém chtění.

Prsten

Než do boje se bral,

své milé prsten vzal,

jej navlík´ na prst sobě,

a děl: "Co bude dál,

já nevím, kdybych ale pad,

a umříti měl v bitvě snad,

on přijde zpátky k tobě!"

A zmizel za lesy...

Dálnými nebesy

žeh komety šleh v zlobě.

Ji všecko poděsí;

ví pouze, kdyby v bitvě pad,

on, který měl ji tolik rád,

že děl: "On přijde k tobě!"

A minul rok a rok...

Den každý dlouhý krok

a chřadla, vadla v mdlobě...

Ach, s věže jeden skok!

Však řekl: "Kdybych v boji pad,

ten prsten v chvíli, co bych schlad,

ten navrátí se k tobě!"

Zní hradem fanfára!

Jí srdce zahárá!

Ach, již se tisknou k sobě!

Do lásky, do jara!

K večeři před ní páva klad,

říz - prsten blysk a v klín jí pad -

"Hleď, vrátil se přec k tobě!"

Slina - legenda z Talmudu

U rabbiho nohou tři hodiny dlela,

jak med, jako hudba jeho slova zněla.

Poslouchala stále, nevěděla ani,

že se večer s tmavou perutí již sklání,

že muž netrpěliv na večeři čeká,

tříská vraty, laje, bouří a se vzteká.

Za to více v duši divila se tomu,

konečně když přišla opozděná domů.

"Táhni ku rabbímu!" křičel v zlosti divé,

"ale domů chceš-li, nesmíš přijít dříve,

pokud bys tomu žen a mužů svůdci,

mého domácího klidu zlému škůdci,

třikrát nenaplila mezi drzé oči!"

Vstala, závoj vzala a již z domu kročí.

Co má dělat nyní? Ani nevěděla,

ve dne v noci blíže synagogy dlela,

na prahu tam stála, práh se přejít bála,

bála se a svého srdce jen se ptala.

A když v synagogu hrnuly se davy,

vklouzla mezi husté, kučeravé hlavy.

Naslouchala mistru, opojení pila,

ví, že tomu nikdy v tvář by nenaplila.

Jaká vroucnost zbožná, jaká smírná něha

z těchto očí kmeta divuplně šlehá!

Kterak do těch vrásek plných hlubých stínů

metnout nečistou má úst svých kalnou slinu?

Kterak tyto oči, andělé z nich kynou,

tyto svaté oči potřísnit má slinou?

Ale domů nesmí, pokud nenaplije:

a tak skoro stále na ulici žije,

u chudiny stolu sousto sebere si,

na rabbiho čeká v koutku ulic kdesi,

chví se celým tělem zříc ty pejsy šedé...

Jehovo! V tvář toho naplít nedovede!

Rabbi delší dobu všim si již té ženy,

všiml si i každé v jejím stavu změny,

v sedraném jak šatě jako stín se plouží,

v zimnici jak oko stále v jeho hrouží,

první v synagoze, poslední z ní kráčí

a se často chvěje v křečovitém pláči.

Co jen chce ta žena? Co ji hněte, trudí?

Jistě tajemství as nosí jakés v hrudi,

spánky její žloutnou, líčko tratí krásu,

oči vysychají, šedne eben vlasů.

Třikrát se jí zeptal láskyplně, vlídně,

třikrát zavrtěla hlavou v odvet klidně,

vyšla ven, dnů pár ji neuviděl více

a když přišla, měla ještě bledší líce.

Z pusté krčmy hlomoz, div že strop jí stačí,

rabbi Meïr v dumě kolem krčmy kráčí,

oko spíná k zemi, problém vře mu v duchu,

nevšímá si v krčmě povyku ni ruchu.

V tom tam jakýs pijan druhým vypravuje

a se s číší v pěsti drze vychlubuje,

jak svou ženu zkrotil a jak se jí zbavil.

Meir se vytrh z dumy, kroky svoje stavil,

z úst jejího muže vyslechl to všecko

a nad ženou v plášť svůj zaplakal jak děcko.

Bylo po kázání; šer již venku vzrůstal,

rabbi Meir sám s ženou v modlitebně zůstal,

zastavil ji náhle, pryč když jíti chtěla,

kterak byla bledá, jak se celá chvěla!

"Prosbu dnes mám k tobě, neduh zlý mne mučí,

prostředek znám jeden, kabbala jej učí,

kdybys chtěla třikrát naplíti mi v oči,

mine prudký zánět, jak je slina smočí,

mine  prudký zánět, žířivý a velký,

musí však být slina z retů trpitelky.

A ty trpíš příliš a jsi dítě skromné,

učiň mi to k vůli, udělej to pro mne!"

Schýlil se k ní tiše, nastavil jí tváři,

z které odevzdanost i pokora září,

schýlil se k ní sladce, nastavil jí oči:

"Prosím, zornice mé ať tvá slina smočí!"

Třikrát vzepjala se, třikrát klesla zpátky,

ó, jak plivnouti má v obličej ten sladký!

Třikrát nadzvedla se vůlí svojí celou

blížíc k jeho šedé svoji hlavu ztmělou.

Třikrát couvla zase: "Nikdy, nikdy, pane!"

"Udělej to, ženo, ať se div ten stane,

slina trpitelky bude jak dech růží,

ty se vrátíš klidně domů k svému muži!"

"Ty víš?" - divě vzkřikla... Skráň mu uchopila,

však v tom její slinu jeho ústa vpila,

slzy jejich stekly, kterak se k ní shýbal,

zdali ucítila, jak ji v čelo líbal?