S nedávnými spornými výroky Václava Klause, ve kterých zmiňoval i jezuitského kazatele a misionáře Antonína Koniáše, opět vyvstala polemika nad rozporuplnou osobností Antonína Koniáše a znovu byl některými napadán i Alois Jirásek. Jak to tedy ve skutečnosti bylo?
Nejprve je třeba shrnout nesporná fakta:
Antonín Koniáš byl jezuitský kazatel a misionář, který se skutečně horlivě věnoval vypleňování závadných, rozuměj nekatolických, knih. Nezaměřoval se však pouze na náboženské či česky psané knihy, nýbrž i na tzv. brakovou literaturu. Sám vydal Klíč, seznam nepovolených knih, který obsahoval cca 1233 titulů.
Byl výborným řečníkem a kazatelem, měl literární nadání - napsal mnoho knih, samozřejmě v katolickém duchu. Jeho horlivost souvisela s jeho vírou a opravdovým přesvědčením, že jedině katolická věrouka je ta správná. Sám ve svém jednání neviděl - ani nemohl vidět - nic špatného či nedemokratického (z pohledu dnešního člověka). Byl sluhou tehdejší náboženské ideologie, která striktně určila, že katolická nauka je ta pravá, ostatní jsou falešné a vedou člověka do záhuby. Navíc byl tzv. diecézním misionářem, od kterého se přímo vyžadovalo mj. pátrání po nekatolických knihách.
Ze strohých informací nelze samozřejmě vyřknout nad Antonínem Koniášem nějaký soud - i Jirásek v Temnu vkládá Koniášovi do úst:
"Krvavé slzy bych proléval nad skalnatou tvrdošíjností těch, kteří s neústupným srdcem blud svůj poznat nechtějí. Kdybych já zde měl před sebou všechny podezřelé vlastence, všechny čtenáře a písmáky, všem vesměs, ano k nohám jednoho každého bych padl a skrze všechny rány Ježíše Krista pro uvarování věčného zatracení bych úpěnlivě prosil, aby hříšně nemudrovali a duši svou nezatracovali."
Je tedy zřejmé, že šlo o člověka, který své víře a svým činům bezmezně věřil a nevěděl, že činí něco, co se nám z dnešního pohledu jeví jako nedemokratické a nehumánní.
Ostatně jako důkaz mohou posloužit doložitelné historické prameny o tom, že Koniáš nežil v žádném blahobytu, naopak žil skromně, až asketicky - i to mu přiznává Jirásek v Temnu:
"A tu v jedné vsi, jak šel P.Koniáš za humny, někde tam v stodolách pátral po knihách, ucítil ukrutný puch až hrůza, no, sumou, zdechlý pes tam ležel už plný červů...A víte, co udělal P.Koniáš? Aby potrestal tělo, nos, že se bránily tomu puchu, že měly odpor, šel, lehl si opodál zdechliny na zem, a ležel a dýchal otevřeným nosem tak dlouho ten smrad, až přemohl v sobě ten odpor."
Pro svou katolickou víru dokonce i trpěl - to Jirásek také nezamlčel:
"Sedláci ho tam tak nekřesťansky ztloukli, bludaři v Čáslavském kraji, v jedné vsi, když tam pátral po kacířských knihách...Přišel do jednoho statku, a když chtěl, aby mu vydali zapovězené knihy, popadli ho, tloukli ho, bili, a když už byl skoro bez sebe, hodili ho do prasečího chlívku a tam ho nechali."
Proč tedy Koniáše vnímáme často velmi negativně? Je to skutečně vlivem Jiráskova Temna?
Jirásek je známý tím, že se na každé své dílo pečlivě připravoval - studoval prameny a navštěvoval inkriminovaná místa. Když chystal Temno, měl k dispozici dva různé pohledy na postavu Antonína Koniáše - Podlahův životopis Antonína Koniáše, který Koniáše líčil jako světce a mučedníka, a Vlčkovy Dějiny české literatury, ve kterých je Koniáš popsán jako horoucí misionář, který je pevně přesvědčen, že jedná jen v zájmu lidských duší, a který odmítá vše, co se blíží sebenepatrněji světské marnosti.
Jelikož chtěl Jirásek v Temnu vylíčit působení katolické protireformace a názorovou i mravní deformaci lidí žijících v neustálém tlaku jediné uznávané ideologie, aby se přizpůsobili, a v permanentním strachu, potřeboval postavu, která by svou typickou rozpolceností (bezmezná víra v to, že činí dobro, versus skutečné důsledky jejího jednání) odhalila jednu z podob tehdejšího ideologického (náboženského) útisku.
Postava Antonína Koniáše mu splnila všechny tyto požadavky. Jirásek jej nesoudí, ostatně jeho proslovy a chování jsou v Temnu vylíčeny tak, že na nich nelze najít nic špatného (chce dobro, věří tomu, co dělá, není si vědom toho, že by dělal něco špatně, sám žije v chudobě, nešetří své tělo ani duši), pouze zasazení postavy Koniáše do románu a jeho celkového vyznění každému čtenáři jasně řekne - "Koniáš byl demagog a dělal jen zle" (ale také "byla to tehdejší ideologie, která zneužívala své moci a fanatizovala své příznivce").
A o to Jiráskovi šlo - svým dílem i životem stál vždy na straně svobody názoru a přesvědčení, byl vždy proti jakémukoliv útlaku. Věděl, že ideologie dokáže člověka zblbnout/zneužít tak, že jí uvěří a nevidí, co špatného kvůli ní dělá.
Alois Jirásek Koniáše ve své podstatě nevylíčil jinak, než se lze o něm dočíst z historických pramenů. Jeho negativní obraz v celkovém pojetí románu souvisí s Jiráskovým uměleckým a tvůrčím záměrem, na což měl Jirásek jako každý jiný umělec právo (jeho cílem bylo odsoudit jakoukoliv nesvobodu a útlak, ukázat, kam může vést nevědomost a demagogie - Temno je mistrovská studie nesvobodné a pokřivené společnosti, výborně pasuje např. na dobu 50.let). Ostatně nepsal literaturu faktu, nýbrž historický román.
Odsuzovat tedy Jiráska za vlastní tvůrčí fikci, znamená, že bychom pak museli vyčítat např. Miloši Formanovi, že oproti skutečnosti vylíčil ve svém filmu Amadeus celkem úspěšného skladatele Antonia Salieriho jako závistivého zloducha... A posuzovat Antonína Koniáše na základě literární fikce, kterou je Jiráskovo Temno, znamená plést jablka s hruškami (fakta s fikcí).
