Málokdo dnes ví, že Alois Jirásek byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Proč a kým byl nominován? Jak se k celé věci stavěl sám Alois Jirásek? Proč Nobelovu cenu nakonec nedostal?
Nevyzpytatelné jsou cesty osudu a trpká je každá lidská sláva...
Alois Jirásek byl ještě před vznikem republiky populárním spisovatelem. Protože se již jako kmet a uznávaná osobnost neohroženě připojil k Manifestu českých spisovatelů v roce 1917 za samostatnost českého národa, tedy v době, kdy ještě nebylo jasné, jak válka dopadne, a kdy za podobné činy hrozila perzekuce, byl po vyhlášení republiky pasován za jednoho z jejích patronů, stal se tedy - zcela určitě proti své vůli - oficiálním představitelem státní ideologie.
A to mu srazilo vaz.
Kdo z umělců, milujících svobodu a revoltu a nenávidějících jakékoliv státní doktríny, by akceptoval člověka oficiálně protěžovaného a glorifikovaného? Nechuť a odpor k Jiráskovi se pomalu staly vyjádřením opozice vůči státní ideologii a vyjádřením touhy po svobodě a nezávislosti.
I vážení umělci a kritici se nechali strhnout tehdy módní vlnou a neobjektivně Jiráskovo dílo haněli a tupili a Jiráskovy skutečné zásluhy o stát relativizovali.
Jirásek tím velmi trpěl, ale útoky statečně snášel.
To nejhorší však Jiráska teprve čekalo - nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Tehdejší servilní přisluhovači státu zneužili Jiráskova oficiálního postavení a prosadili jeho nominaci bez jeho souhlasu. Rozpoutali tím jednu z temných kapitol českých kulturních dějin.
Na jedné straně starý, vše trpce snášející Jirásek, proti němu celá kulturní fronta. Díky nominaci na Nobelovu cenu se o něm začalo hodně psát a hlavně se spustila lavina hodnocení jeho díla. Kromě oficálních opěvovačů, kteří jen upevňovali státní ideologii a kteří Jiráska snad ani nečetli (o Jiráska jim ani nešlo), se do Jiráska většina jeho uměleckých kolegů nevybíravě pustila - odsoudit, pošpinit a zneuznat jeho dílo bylo málem povinností každého tehdejšího moderního kritika a spisovatele. Urazit a ponížit Jiráska bylo ctí a vyjádřením odporu k jakékoliv státní doktríně.
Jirásek už neměl sílu -
„Pak ta Nobelova cena! Je to až nechutné. Jakživ jsem na ni nepomyslel a teď ten panáček ještě o ní vykládá. Když ji Vrchlický nedostal, jak by ji mohl kdo u nás dostat.“
„Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mi pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nepomyslel, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všechno přece není samá kronika, a že v lecčems je přece trochu umění.“
Ledabylost překladů Jiráskových děl do cizí řeči, absence skutečně objektivního zhodnocení jeho díla v rámci světového kontextu, ale i fakt, že za historické romány získal Nobelovu cenu již polský historický romanopisec Henryk Sienkiewicz, způsobilo, že Jirásek nakonec Nobelovu cenu za literaturu nezískal.
Zůstala jen pachuť nekorektní a ubohé kampaně jak ze strany oficiálních míst, která Jiráska nekriticky prosazovala, tak ze strany tehdejší umělecké garnitury, která Jiráska nekriticky odsuzovala. Podobný scénář se znovu opakoval po roce 1948 - toho se však Jirásek naštěstí nedožil.
