Alois Jirásek a jeho konkurent Zikmund Winter

Oba žili téměř ve stejnou dobu, oba se zabývali historií, oba věnovali historii většinu svého díla. Mnozí je dávali do protikladu (a ještě dávají), jako by stáli proti sobě, dva nesmiřitelní konkurenti. Měli se tedy, nebo neměli rádi?

Jirásek, vykreslující v rozsáhlých historických románech mohutná plátna z českých dějin, versus Winter, libující si v drobných historických povídkách a popularizačních historických studiích.

To je všeobecná představa o Jiráskovi a Winterovi. A přece Jirásek vytvořil i celou řadu mistrných drobných historických povídek a studií, a zase Winter se ve svém jediném, zato velkolepě pojatém historickém románu Mistr Kampanus přiblížil Jiráskovým mohutným historickým freskám.

"Dobrý můj přítel prof.Zikmund Winter…Je můj tuze dobrý přítel, hodný muž."

Jiráskova věta, která dává jasně najevo, jaký měli k sobě vztah dva nejvýznačnější spisovatelé historické literatury své doby.

"Oni si kritikové myslí, že nás proti sobě poštvou. Ale mýlí se. Jiráska mám moc rád."

Wintrův výrok, který potvrzuje, že přátelství obou velkých spisovatelů bylo upřímné a oboustranné.

Už za Jiráskova a Wintrova života byla jejich díla stavěna do ostré opozice - těžší a náročnější Jirásek se svými objemnými romány, ve kterých se střetávají zásadní ideje, proti odlehčenějšímu a přístupnějšímu Wintrovi, který se baví každodenním životem našich předků a vážné společenské problémy nechává stranou.

Vytvořily se skupiny přínivců obou spisovatelů, které proti sobě útočily a do krve bránily toho svého klasika.

Jirásek (vlevo) a Winter (vpravo) však stáli opodál...

Jejich přátelství nikdo ničím nenarušil, oba dva se - i přes odlišný přístup jak k dějinám, tak k literární práci - velmi uznávali a respektovali. Setkávali se spolu pravidelně každou sobotu v restauraci, někdy v Mayerově, jindy v Celetné ulici, vyprávěli si své dojmy, zážitky i plány na další literární díla, bavili se svými historkami a kritiky, kteří je poštvávali proti sobě, ignorovali.

Na podzim a v zimě chodívali do Měšťanské besedy, aby dělali společnost starému profesoru Tomkovi, každou neděli, téměř po dvacet let, se toulali Prahou a jejím okolím, kolikrát ve společnosti Thomayera, Raise a Vrchlického.

I turnaje spolu sváděli, například na osamělém nádvoří křivoklátského hradu Točník.

Když Winter vážně onemocněl, často žádal Jiráska, aby za něj udělal to či ono, hlavně pokud se týkalo jeho díla. Přestal chodit do restaurace, vynechával i nedělní procházky.

Když Winter zemřel, vyznal se Jirásek nádhernými slovy ze svého vztahu k němu:

"Vidím tu výraznou, mužně pěknou, šedou hlavu, úsměv modrých očí... Tak jsem jej viděl naposledy. Mám o něm psát, a kalí se mi zrak. Maně se obracím na pohovku, na které sedával, kdykoliv mne navštívil. Už nepřijde..."

"Odešel jeden z našich nejlepších lidí, muž celý, bez bázně a bez falše. Byl hlubokého, jemného citu, který někdy a tu pak tím jímavěji prosvitl i drsnějším slovem nebo obratem jeho rázovité řeči. A jeho humor, bodrý, srdečný, někdy až groteskní!"

"Nad mrtvým přítelem, nad neúmorným pracovníkem opakuju dojatý, co řekl jeho Kampanus ve své básni:

Když jsi dlouho pracoval tu na české půdě neveselé, v sebe tě přijme velebný klid na nebi červánků."

A nebyl by to Jirásek, aby nevěděl o svém nejlepším příteli každý detail jeho života...

"Byl z chudých rodičů, zkusil nedostatek, poznal tíseň a krušný život chudé rodiny v chudé službě. Proto v něm tolik soucitu ke všem ubohým a utiskovaným. Jeho otec byl kostelník, matka pocházela z havířské rodiny na Příbramsku. Sám pak dojemně vyprávěl o svém mládí, jak vstoupil do kláštera, ač v něm hořela touha po životě. Ta a svědomí nedaly, aby zůstal v klášterních zdech."

i díla...

"Pamatuju se na jeho první práce... V těch obrázcích byl nový tón i osobitý výraz...barvitá malba, smysl pro tragiku lidského života. A také humor už zvonil plným a svérázným zvukem."

"Připomenu jen to nejkrásnější z jeho beletrie - Peklo, Krátký jeho svět, Mistr Kampanus, Rozina Sebranec. Jaká to řada postav! A žádná z nich nejasná, mlhavá, všecky plastické, třebaže zhusta jen několika črtami vykreslené... Všechny je viděl, když o nich psal, a viděl všecky ty nálady staropražských zákoutí, ulic, domů a radnic, viděl i širý kraj a hřmotný tábor i bojiště nasáklé krví a hanbou."

"Rozhojnil poklad našeho jazyka. Oživil mrtvá slova a rčení. Ale nelepil je, nekupil nevkusně do svých vět; očistil je, dal do nového lesku, že prohlédly, a zasadil je harmonicky, stylově. Nikdo to po něm nedovede..."

Jirásek velmi oceňoval Wintrovy historické studie:

"Umělec neopustil Wintra ani jako historika; ovšem ne v bádání, ale ve zpracování, ve slohu jasném a živém. A kolikrát tam byl i humor. Tento způsob se mezi učenými nelíbil. Winter však nepřestal..."

A popularitu svého literárního konkurenta viděl Jirásek s humorným nadhledem a bez jakékoliv zášti:

"Málokterý spis Matice české šel tak hojně a rychle na odbyt jako Wintrova vědecká díla."

Dokonce se stalo to, co se v české kotlině tak často nestává - když vyšel Wintrův monumentální román Mistr Kampanus, byl to právě Jirásek, který jej bránil před kritikou:

"Z každé strany Mistra Kampana k nám mluví historická pravda a věrnost sama nejen obsahem, líčením minulých dějů a předešlého života, ale i řečí plnou starobylé jadrnosti, ostrého rázu a místem milé humornosti. Z knihy před nás vstává skutečná vzkříšená minulost, oživená neobyčejným bohatstvím kulturně historických detailů...S dramatickou živostí, odehrává se věrně akt po aktu té tragédie a každý z nich na dějišti plném věrně zachycené nálady."

"Na mnohé postavy nezapomenete, nejen na ty význačné, ale i ty podřízenější, na ty veselé i dojímavé, na starého Revíra, na Měřinského, na Kateřinu Elsbet, učenou dceru profesora M. z Kaménka, debatující se studenty a pak odjíždějící za mrazu, ve sněhu na voze do vyhnanství, ubohá, opuštěná stará dívka. Někdy jen několik čar, několik slov, a srdce se až sevře."

"Přibyla nám do pokladu našeho kulturního jmění kniha vzácná svým uměním i národním významem."

Životy obou umělců jsou již dávno skončeny. Dávnou minulostí je i jejich upřímné přátelství. Přátelství, které však stojí za to si připomenout pro svou hloubku a ryzost a jako důkaz, že i v největší slávě lze zůstat skromným, nezištným a dobrým člověkem.