Umění a sport nás provází od nepaměti a jdou společně ruku v ruce na celém světě. Nejen estetická, ale rovněž etická kultura spojují umění se sportem.
Jak sport, tak umění, především dramatické, je vlastně představení, které je určeno pro veřejnost. Divák se odpoutává od denních starostí, každodenních problémů a uniká do světa her, her sportovních i dramatických. Jak diváci, tak hráči mají vlastní prostor. Sport a umění se vzájemně podporují a prolínají již od renesance, kdy sport se stává námětem výtvarného umění. Připomenu H. Rousseau a jeho „Hráče s míčem“, H. Matisse a jeho „Bazén“ nebo něco nám bližšího F. Tichý a jeho „Provazochodec“ a v neposlední řadě K. Lhoták, kde je sport hlavním tématem jeho díla. Tolik společného a tolik odlišného.
Dnešní zamyšlení věnuji něčemu, co můžeme ovlivnit a co každodenně ovlivňuje nás. Svůj vliv můžeme vyjádřit například v blízkých parlamentních volbách s důrazem na programy jednotlivých stran. Nechci jen populisticky „zastavovat migraci“, nechci soudit Babiše a Čapí hnízdo, tak jako nechci psát o „předvolební kampani“ odborových svazů, ale chci poukázat na problematiku, která je nám všem blízká, která zasahuje každodenně do našich životů a životů našich dětí a co hlavně do našich peněženek. Chci se zmínit o tom, že nic není černobílé, že fotbalová asociace (FAČR) odvádí kus dobré práce, že sport je součástí naší národní identity a že nastal čas, kdy je potřebné, abychom této stravě duše a těla věnovali pozornost.
Začnu u Sokola, jakožto průkopníka tělocvičného spolku v Československu, který od počátku propagoval svoji naprostou apolitičnost a kladl si za cíl fyzický a morální růst českého národa. Za svou pomoc při vzniku Československa byl Sokol často nazýván národním vojskem. Jaký je jeho dnešní stav? Dokázal využít své slávy, nebo tato již dávno zašla? Jak využívají sokolové svá hřiště, tělocvičny, sokolovny? Využívají je nebo je již spíše pronajímají? Spousta otázek a spousta, ne vždy kladných, odpovědí.
Dalšími velkými hráči ve sportu jsou tzv. „střešní organizace“, nebo také „svazy svazů“. Dle mého názoru jsou jen dvě, a to Česká unie sportu (ČUS) a Sdružení sportovních svazů ČR (SSS ČR). Obě organizace vznikly transformací, jednak ČUS z ČSTV, SSS ČR ze SVAZARMU. Budeme věřit jejich hlavním myšlenkám, že jde o „střešní a servisní“ organizace českého sportu, jejichž hlavním cílem je zajištění financování a zachování struktury fungování českého sportu a nikoli cíle jiné.
Dalším v pořadí, který má ve svých cílech blaho sportovců je spolek Orel, což je, křesťanská sportovní organizace. Prioritou činnosti Orla je především podpora sportu pro všechny. Ostatně „sport pro všechny“ je prioritou všech svazů a spolků, které jsem již zmínila. Jako poslední jsem si nechala Český olympijský výbor (ČOV), který má dle Olympijské charty rozvíjet a šířit olympijské ideály a zastupovat a zabezpečovat účast České republiky na olympijských hrách. Jeho vedení ovšem, jako všichni ostatní již zmiňovaní, si vzalo za své další cíle „pro blaho nás všech“, a to nově zastupovat zájmy českého sportu jako celku vůči státu. ČOV má za cíl zlepšení postavení sportu ve společnosti a jeho zpřístupnění nejširší veřejnosti. Usiluje o zlepšení financování sportu zejména v oblasti mládeže.
Sportovní svazy po roce 1989 získaly majetek v hodnotě cca 60 miliard korun. V jakém stavu je tento majetek dnes, si asi můžeme udělat představu sami.
Je tedy zřejmé, že o fungování, financování a podpoře sportu pro blaho nás všech se snaží nejméně 5 větších organizací. Bez povšimnutí nemohu ponechat, že navíc těchto 5 organizací jsou si členy navzájem a vzniká nám nepřehledný propletenec. Můj minulý článek pojednával o „Hnutích pro naše dobro“ a nyní vidím, že zde máme rovněž „Spolky pro naše blaho“. Bohužel to není legrace, ale vážné téma. Vážné téma, protože ročně vkládáme do sportu cca 6 mld. Kč plus finance z obcí a krajů, což není rozhodně moc, ale rovněž to není málo. A propos do kultury vkládáme ze státní kasy 12 mld. Kč ročně, což je podobná částka, která by podle plánů měla do sportu přitéct do roku 2020.
V prostředí sportu, především vedoucí představitelé „spolků pro naše blaho“, často pracují s pojmem tzv. „zvykové právo“. Děje se tak z několika důvodů, primárně je pro ně vyhovující, v druhé řadě není odvaha si přiznat, že tradiční spolky jako Sokol, Orel, ale i další již prakticky neplní své původní cíle a poslání, ovšem z historického hlediska jsou, dalo by se říci „nedotknutelní“.
Nechci nic a nikoho rušit či transformovat, ale ze strany státu je nutná zásadní reforma financování a nastavení řádných pravidel v podobě jasné moderní legislativy, abychom mohli opustit pouze „zvykové právo“. Za druhé je nutno jasně definovat cíle a priority. Nebát se říci, ano budeme podporovat fotbal, protože je to sport pro 70 % populace, sport pro všechny míněno jak finančně, tak věkově a Češi jej mají rádi. Následovat mohou sporty, které u nás mají tradici a případně je v zájmu státu, aby je podporoval. Bez stanovení této priority potečou peníze do všech koutů, ke všem zálesákům, jogínům, střelcům z kuší, ale nedotečou v podstatě nikam. Až postavíme zázemí pro sporty, které rozvíjí většinu dětí a mládeže, nastavíme vzdělávací systémy ve sportu, které budou funkční, podporujme třeba závody ve skákání v pytli, ale nejdříve se postarejme o to, aby naše děti a mládež mohla vyrůstat na hřišti, měla se kde převléknout, vysprchovat, zregenerovat. Potřebujeme kvalitní trenéry, aby je vedli k fair play zásadám, k drilu, dobré stravě a dobrým výsledkům.
Mám osobní zkušenost, že v této oblasti má konkrétní výsledky a činy za sebou FAČR. Je na dobré cestě, ale vše je opět o legislativě a financích. Organizují fotbalové akademie s notnou dávkou osobní statečnosti a odpovědnosti v době, kdy školská legislativa jim není příliš nakloněna, ale dělají ji dobře. To je cesta, kterou bychom měli podporovat, nezavrhovat FAČR kvůli nedávnému příběhu, který bůh ví, jak dopadne, protože nic není tak jasné a možná se ani nic moc nestalo. Prostě vždy někdo musí stanovit co je prioritou, když to nedělá stát, respektive nenastaví kvalitní prostředí. Nechtějme senzaci za každou cenu a vše čemu nerozumíme, nepovažujme zákonitě za podivné a trestné. Zkuste se zajímat, jak fungují jejich akademie v Plzni, Jihlavě, Karviné, Brně, Teplicích, Českých Budějovicích, Olomouci a Pardubicích a podpořme je, aby tam mohlo být více našich dětí. Vezměme to dobré do hodin tělocviku.
Prvním zásadním počinem ve stanovení priorit byla novela z dílny Ministerstva financí, ve formě zrušení privilegia Českému olympijskému výboru (ČOV) o přerozdělování peněz z loterií. Toto privilegium ve výši cca 600 – 700 mil. Kč ročně, si novelou zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v roce 2013 za pomoci ODS a TOP 09 vydobyl ČOV. A tohle nikomu nevadilo? Jak se to asi stalo? Že by se poslanci rozhodli sami od sebe? Nemám nic proti ČOV, jen ukazuji na příkladu, že někdy nějaké jednání ovlivňováním je a následně se stane potenciálním trestným činem a někdy není.
Český sport musí projít katarzí a zásadní změnou, aby byl důstojným odvětvím našeho života. Neboť bez sportu není život, alespoň ne ten kvalitní.
Mám jasné představy o nové zmiňované legislativě, tak jako mám názor na programy jednotlivých stran v oblasti sportu. Projděte si, programy všech politických stran v této oblasti, stejně jako jsem to udělala já. A ač se to někomu líbí či ne, dojdete ke stejnému závěru jako já. Nejlépe se tématu ujalo ANO, které se nespokojilo s pouhým prohlášením typu „uděláme pořádek“. Také vnímám jejich tlak na budování kulturní a sportovní infrastruktury například v Brně. Není ale nic snazšího než vytvořit jednoduchou metodiku budování sportovní infrastruktury, kdy se můžeme inspirovat zkušenostmi z třicátých let 20. století týkající se sportovišť a potřeb 3 - 5 m2 na jednoho obyvatele. Samozřejmě musíme sportoviště pasportizovat, musíme si ujasnit priority a sportovní pojmy vč. transparentní registrace sportovců, tak jako v minulosti:
Město nebo část města o 50.000 obyvatelích má potřebu následujících ploch /zdroj: Sport a tělesná kultura v ČSL. Republice a cizině, 1931/
A tady vzniká prostor pro obce a kraje. Zatím raději vkládají finance tam, kde tečou peníze z fondů EU. Právě EU na programy na podporu sportu moc nemyslela. Snad jen na cyklostezky.
Zvažte, až půjdete v říjnu k volbám, co pro vás bude téma. Zda tím tématem není mimo jiné právě sport, vzdělání, umění a kultura, které jsou každodenním chlebem pro naše tělo i duši, a hlavně pro naše děti.
