Jak byste reagovali, kdyby vám to nařídil třeba i císař, byť v podání pana Wericha? Většina z nás, by reagovala spontánně a okamžitě „NIKDY“.
Česká republika je národ pejskařů a pejsci, nebo chcete-li, hafani jsou našimi miláčky, jsou členy našich rodin. Němou tvář si čím dál víc hýčkáme jako partnera a je plnohodnotnou součástí rodin, co více často v něm vidíme paralelu ve vztahu k dětem.
Proto je pro mě nepochopitelné, proč se stále častěji objevují zprávy o jakémkoliv týrání zvířat.
V roce 2014 jsme po vzoru západních zemí, především Německa, Rakouska, Švýcarska přijali nový občanský kodex, který již nechápe zvíře jako věc, nýbrž smysly nadaného živého tvora, který je schopen vnímat emoční vazbu na své okolí, zejména na svého pána. Dokáží mít rádi, ale dokáží i cítit stres a bolest. Poslední dvě emoce jsou i pro nás lidi nejhorší a máme z nich strach. Možná i největší. My lidé máme na stres Lexaurin, ale zvířata mají nás, abychom je ochránili od stresu. Samozřejmě nehovořím o zákonech přírody a divokých zvířatech, o někdy krutém boji o přežití. Asi žádné zvíře se dobrovolně nerozhodlo, že bude lovit zvířata jiná, ale už od přírody musí, jinak by zahynulo.
Když ublíží někdo členovi rodiny trestá takový čin zákon sazbami až výjimečným trestem, případně tresty od 8 do 15 let, v případě psího člena rodiny máme zákon na ochranu zvířat proti týrání z roku 1992, který stanoví pravidla, jak smíme či nesmíme se zvířaty zacházet. Je čím dál obsáhlejší (rok 2004 přinesl 111 novelizačních bodů, v roce 2008 190 novelizačních bodů, v roce 2012 143 novelizačních bodů). Trestní zákoník některé případy týrání zvířat považuje za trestné činy. Podle mého názoru však nedostatečně. Tresty za hrůzné týrání zvířat jsou velmi nízké. Většinou to vyřeší pokuta, maximálně podmíněný trest. Česká justice je opatrná k tomu, aby někomu dala dva roky natvrdo, což je maximálním nepodmíněným trestem. Za co? Vykopané zuby, zlomená čelist, hematomy, natržené ucho i poškozené oči…samozřejmě je to jen zlomek krutostí, kteří jsou někteří lidé schopni vykonat na zvířeti, které si mnohdy vybrali, aby je provázel životem, chránil od samoty i zla, sdílel s ním bolesti i radosti. Ale zvíře je tvor, který dýchá a zaslouží si žít, stejně jako lidé a v každé zemi světa má svá práva, kdy v již zmiňované Indii, pokud někdo zabije krávu, hrozí mu doživotí.
Podívala jsem se do zahraničí, konkrétně do Švýcarska, které disponuje jednou z nejpropracovanějších a nejpřísnějších úprav na poli zvířat vůbec. Propracovanost zákona je taková, že některé druhy zvířat mají svá konkrétní ustanovení, psi mezi ně samozřejmě patří.
Co považuji za velmi účinné je ustanovení týkající se pořízení psa, které stanoví, že každý, kdo si chce pořídit psa, je povinen prokázat, že má dostatečné znalosti o chovu psů, nebo prokázat, že choval psa v minulosti. Po dobu jednoho roku musí prokazovat, že je schopný se o psa postarat v běžných situacích.
Jen toto ustanovení by přineslo pokrok v tom, že v útulcích bude méně psů a týrání vymizí, případně se stane výjimkou. V kombinaci se správně nastavenými sankcemi bychom mohli alespoň částečně pozvednout úroveň našeho vztahu ke zvířatům.
Na druhé straně se ve Švýcarsku snažili prosadit zákon, který by vytvořil speciální skupinu advokátů, kteří by přímo zastupovali jednotlivá zvířata před soudy, což občané v referendu zamítli. Občas jsou některé nápady hnány až do absurdna.
V dnešním světě, kdy peníze jsou v žebříčku hodnot téměř na prvním místě (a s tím „téměř“ jsem možná naivní), se objevují, jemně řečeno, „vykukové“, kteří si v podstatě z týrání udělali byznys. Hovořím o tzv. množírnách. Ve skutečnosti jde o velkochovná zařízení, kde jsou zvířata chována v otřesných podmínkách. Vlhko, tma, špína, vrstvy výkalů, klece, kde se těžko lze pohnout a jen ta nejnutnější strava. Zisk ohromný. Smutné oči pejsků a kočiček tady nikdo neřeší.
Od listopadu 2017 platí nový veterinární zákon, který postihuje nenahlášení chovu. Hrozí zde pokuty, fyzickým osobám do 20 000 Kč, právnickým a podnikajícím do 300 000 Kč. Jsem přesvědčena, že vzhledem k těmto částkám se stále „množírna“ některým vyplatí a budou riskovat a trápit další němé tváře.
Proto je nutné o tom psát pořád dokola. Diskutovat, odsuzovat, a hlavně si všímat. Nebuďme lhostejní sami k sobě ani ke zvířatům. A buďme tvrdí. Se zlem se nevyjednává. Musíme se k němu postavit čelem a pokud to bude legislativní cestou, tím líp. Nejsem zastánce restrikcí a věřím, že prevence je mnohem důležitější. Ale jsou případy, kdy trest „useknutí ruky zloději“ je účinnější než alarm. Zvlášť když zloděj „seká ruce“ jiným tvorům.
Učme děti úctu ke každému živému tvoru a pěstujme v nich cit pro spravedlnost. Ony jednou budou v pozicích, kdy budou moci ovlivnit svět kolem nás. Musí to mít v sobě, jinak je ani zákony nezastaví.
