Na podzim proběhnou nejen volby parlamentní, ale na většině vysokých škol se také bude volit rektor. Na mnohých z nich půjde o obhajobu postu současného rektora. Jen abychom chápali kontext současných protestů rektorů.
Jak se měnila politická a ekonomická situace v ČR, tak stejně prochází změnami i vysoké školství u nás. Od roku 1989 jsme prošli mnohými změnami. Systém financování „nutil“ univerzity přijímat stále větší počet studentů a výsledek se dostavil. V ČR se markantně zvýšil podíl vysokoškolsky vzdělané populace. Avšak její úroveň logicky klesá. Už neplatí, že vysokoškolsky vzdělaný člověk je také intelektuálně nejschopnější. Vysoké školy jsou pravděpodobně s tímto stavem spokojeny, jinak si neumím vyložit slova místopředsedy Rady vysokých škol Tomáše Opatrného pro Echo24:
„Místo toho, aby se u nás vysoké školství rozvíjelo, tak bude muset být plánovitě utlumováno. Jestliže vysoké školy nebudou financovány tak, aby mohly zajistit kvalitní výuku pro ten počet studentů, který vzdělávají, tak jim nezbude nic jiného než vzdělávat méně studentů. Nezměníme to však ze dne na den.“
Vysoké školy si vydobyly svou samostatnost a nezávislost a jsou z právního hlediska autonomními subjekty. Účelem této nezávislosti je myšlenka prohlubování vzájemné důvěry mezi vysokou školou a společností. Jinak řečeno, vysoká škola si vládne a hospodaří sama, protože má důvěru společnosti, že je eticky a morálně natolik vyspělá, že nepotřebuje kontrolu. Strukturu správy, řízení a rozsah pravomocí vysokých škol vymezuje zákon o vysokých školách.
Ministři školství se snaží být s rektory zadobře, pro jistotu s nimi vše projednávají a raději nakonec přistoupí na jejich požadavky, aby se nesetkali s protestními akcemi. Ministři mají totiž svázané ruce. Rektoři nepodléhají vlivu žádného ministra, nemají zájem na domluvě, a to platí zvlášť v čase volebním.
„Zatímco o platech pro učitele jako o prioritě mluví premiér i ministr financí, peníze pro akademiky se zřejmě nenajdou.“ Echo24
Touto větou autor, pravděpodobně neúmyslně, uvádí veřejnost v omyl. Problematiky znalý člověk se musí pousmát, jakým (ne)obratným způsobem se tady vytváří mýtus, že vysoké školy požadují finance na mzdy vysokoškolských učitelů.
A jak říká klasik: „Ceníme si více povznášejícího klamu než tmy přízemních pravd.“ (A.S. Puškin)
Mzdy na vysokých školách stanoví vnitřní mzdový předpis, který si však tvoří vysoká škola sama. Je pravdou, že podléhá registraci na MŠMT, ale jak praví zákon, MŠMT může registraci odmítnout pouze v případě, že odporuje zákonu či jinému právnímu předpisu. To v případě tvorby mezd v podstatě není možné.
Pro představu uvádím průměrnou mzdu akademických pozic na VŠ v ČR:
Zdroj: Výroční zprávy veřejných vysokých v ČR
Zdroj: Výroční zprávy veřejných vysokých v ČR
Osobní příplatky se dle jednotlivých vnitřních mzdových předpisů pohybují od 100 % do 250 % tarifu. Když jste kamarád s nadřízeným, který má vliv na vaše mzdové ohodnocení, není to zas tak zlé.
Pokud se pravdě nepodíváme do očí a nepojmenujeme problémy, i když jsou choulostivé, zvlášť pro určitou skupinu lidí, nemáme šanci na nápravu a zlepšení.
Aby byl užitek z navýšení finančních prostředků, musí se změnit systém a finanční prostředky efektivně alokovat v rámci vysokých škol.
Je načase nastavit kontrolní mechanismy financování a klást důraz na nakládání s finančními prostředky samotnými vysokými školami.
Dovolím si citovat slova prof. Možného:
„K protnutí začarovaného kruhu budou muset především zmobilizovat děkani svá kolegia i senáty svých fakult. A budou to moci udělat na těch univerzitách, které mají k reformě nakročeno, neb mají v čele strategicky uvažujícího rektora. „Je třeba mít na paměti, že záchrana tonoucích je vždycky především v zájmu tonoucích samých,“ napsali ruští spisovatelé Ilf a Petrov. Co mohou managementy univerzit udělat hned, je relokovat stávající zdroje a zeštíhlovat. Platit třeba i ubohých třicet tisíc měsíčně univerzitnímu profesorovi, který nepřinese fakultě žádný mezinárodní projekt, jsou vyhozené peníze; platit takovému, který to opakovaně dokáže, měsíčně 180 tisíc, se fakultě bohatě vyplatí.“
Hlavním cílem třístupňového univerzitního vzdělávání by neměly být jen počty absolventů, ale především jejich kvalita.
