…. kdykoli otevřu dveře, vypadne mrtvola

Volby vždy národ probudí. Ožijí sociální sítě, sledovanost debat láme rekordy. Kdo však vzpomene na jiné, závažnější problémy, které nás mohou přivést k tomu, že se budeme rozhodovat ve volbách, zda vybrat „pakoně“ nebo „pablba“.

A co je tím důvodem? Stav našeho školství. Dlouhodobě komentuji a analyzuji naše školství i oblast vědy a výzkumu, na základě vlastních zkušeností. „Pablba“ a „pakoně“ v úvodu jsem si vypůjčila od prof. Grima, který celkem trefně označil naši společnost za „pavzdělanou“, kdy důvody, které ho k tomuto vyjádření vedly je nutno vnímat jako alarmující. Bohužel mé osobní zkušenosti nejsou jiné.

Mnozí dosud nerozlišují, že vzdělání má odlišný význam od vzdělávání

Vzdělání je stav, který je možné popsat jako souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím vzdělávání. Stav, ke kterému se člověk dopracoval.

Vzdělávání je však proces, který by, v nejlepším případě, neměl být nikdy ukončen. Je to taková péče o naše vzdělání. 

Vzdělávání má být odpovídající konkrétnímu člověku. V dnešní kvantifikované době je honba za vzděláním často přeceňována, a proto nemáme kvalitní řemeslníky. Všichni sedí v kancelářích.  

A jak říká profesor Piťha, se kterým se plně ztotožňuji:

Mezi základní lidská práva patří právo na vzdělání. Přitom bychom měli mít právo na  v z d ě l á v á n í. Jakého vzdělání dosáhne člověk vzděláváním je pak věc druhá.

Ze všech stran slyšíme, jak je třeba přebírat skandinávské vzory vzdělávání, jak ve Finsku již dávno od některých „biflovacích“ metod upustili, a to vše je „podpořeno“ různými studiemi, jejichž výsledky je možno aplikovat na kdeco, respektive jedná se o argumentaci, se kterou lze jen stěží soupeřit, neboť nikdo tyto studie řádně nezná. Nikdo nezná, jak byly nastaveny původní hypotézy a otázky, nebo co vlastně bylo cílem takových studií. Nyní jsou každopádně (zne)užívány k prosazování názorů, které vedou naše školství někam, kam obyčejní dobří a zkušení kantoři a rodiče zcela jistě nechtějí. Dáváme prostor trendům, které jsou prosazovány lidmi, krátce po škole, bez zkušeností a znalostí, lidmi, kteří neví, co vlastně chtějí, mají možná nápady, ale již ne koncepce a my jim dáváme k dispozici své děti jako pokusné králíky. Zkusíme americký nebo finský systém?  Pokus/omyl….

Už jste se někdy zeptali amerického žáka 4. třídy základní školy na násobilku? Dozvěděli byste se, že to je záležitostí až „high school“, tedy něčeho skoro jako naší střední školy. Ale jsou to asi šťastné děti a „nejsou přetěžovány“. Snad proto si mnozí v Americe na vyplnění dotazníku najmou právníka, kterého zaplatí.

Má snad někdo zájem o průměrnost?

A k čemu asi tak povede inkluze? K ničemu jinému než k rozkladu tradičních sociálních struktur. Vybudujeme inkluzivní společnost, inkluzivní města, inkluzivní rodinu, inkluzivní školství, inkluzivní politiku, zkrátka inkluzi ve všem a všude. Jde o potlačování individuálního rozvíjení a umělé snížení vzdělanosti všem. Pokud vezmeme v potaz význam slova inkluze, zjistíme, že jde o včlenění čehosi cizorodého do kompaktního celku. Inkluze ruší kvalitu i mentální úroveň. Ano, my všichni budeme „GoGo“, ale to, co je nám zde předkládáno v podobě „HuHu koktejlu“ je značně smrtelné pro celou naši společnost.

K čemu vede kvantita na vysokých školách? Ano, je to průměrnost. Jak jsem již zmínila prof. Grima, tak z jeho zkušeností a postřehů, mě až mrazí. Zde již nehovoří o průměrnosti, ale dokonce o podprůměrnosti, kdy jeden z jeho závěrů je alarmující a cituji „Celý systém směřuje k tomu, že titul Mgr. se bude automaticky přidělovat v porodnici a bude uveden na rodném listu.“ Ptáte se, proč tomu tak je? Je to jednoduché, za vším hledejme finance. Kvantita je to, co plní kasy vysokých škol.

Troufám si tvrdit, že inkluze a kvantita jsou ingrediencemi, po kterých umře vzdělanost našeho národa, tak jako umírali konzumenti „HuHu koktejlu“ v proslulém filmu. Rovněž si troufám tvrdit, že českému školství dlouhodobě chybí strategické řízení, ačkoli univerzity se bez odboru strategie neobejdou. Mám pocit, že školství a jeho podpora je prioritou skoro všech stran, avšak pouze a výhradně před volbami. Po volbách ztrácí na významu a „quo vadis“ české školství, neví nikdo.

 „Úspěchy“ ministrů školství posledních let

Stále hledám výsledky hesla „podpořit učitele a neblábolit“, ale nenacházím nic. Všichni jen mlčí, tedy neblábolí, tedy nelhali.  Za poslední čtyři roky se podařilo ministryni Valachové zničit segment sportu. Čekají nás zavřená hřiště, bazény, stadiony a živořící sportovci. Dalším „úspěchem“, po ročním zavedení inkluze, je prohlášení Asociace speciálních pedagogů, o neodborném vzdělávání handicapovaných dětí a prohloubení negativních trendů ve školství s důsledkem poklesu úrovně vzdělání.

Máme čtvrt roku po parlamentních volbách, nemáme vládu, nemáme program pro tuto zemi, cíle ani strategie, děti nám již přinesli pololetní vysvědčení, čas běží, ale stejně se nic neděje…

Jsem přesvědčena, že pokud se má dosáhnout výsledků, tak ministerstvo si vždy musí stanovit cíl a potom se ptát, jak jej nejlépe dosáhnout. Školský systém musí mít jasně formulovanou představu ideálního absolventa. Na které hodnoty klást důraz a co se od něj očekává. Je třeba budovat cíleně hodnoty, jako jsou vztahy, sebeuvědomění, sebevědomí, zodpovědnost, komunikace, samostatnost, kritické myšlení, to vše na základě společensko-morálních hodnot, ne však na základě ideologií, kterým začínáme podléhat. Je nutné odstranit sociální bariéry mezi studenty a dostat je do pracovní nálady a podporovat smysl pro komunitu.

Snažím se být stručná a stručnost většinou vede k obvinění z povrchnosti a zjednodušování. Jsem si toho vědoma, že problematika je velmi obsáhlá, nicméně my a naše společnost potřebujeme o těchto tématech mluvit. Můj blog chápu spíše jako impuls pro diskusi. Protože jde o naši budoucí generace a smysl našeho bytí na tomto světě. O naši povinnost zajistit lepší život dětem a vnukům. Nemůžeme mít starosti jen o zvyšování důchodového věku.

Školství nechybí jen peníze na platy pedagogů, chybí zájem politiků. Školství chybí odvaha politiků k některým nepopulárním krokům, například k nepřízni rektorů. Školství chybí ministr, který by myslel na budoucnost, a ne na jeho politickou kariéru. Školství by mělo být řízeno s vizí ve jménu budoucí generace.