Déja vu ??

Dnes velmi krátce na téma, jak je důležité znát dějiny. A jak je důležité věnovat se ve školách novodobým dějinám, nejen nekonfliktnímu pravěku. 

Konečně..., pravili si všichni, když v pátek 20. dubna 2018, za půl roku po parlamentních volbách, začaly parlamentní strany ANO a ČSSD jednat o vládě. Důvody zdržení byly rozličné: od sváru stran a neochoty stran spolupracovat s KSČM či SPD, až do čekání na mimořádný sjezd KSČM. Mimo to, ačkoliv mnohokráte se z oficiálních míst promlouvalo o nutnosti co nejdříve skoncovat s existencí vlády bez důvěry, ve skutečnosti se na leckterých stranách pokládalo za příjemné a užitečné co nejdéle prodlužovat tento stav diktatury vlády bez důvěry, aby před vstupem koaličního partnera do vlády a do ústavního života bylo možno vyřídit všechny základní věci státu. Byl úmysl postavit koaliční partnery před fait accompli, pokud se týkalo leckterých důležitých zákonů i administrativního uspořádáni.

Připomínají vám tato slova něco? Je to popis situace v České republice z roku 1920, pouze jsem zaměnila letopočet. Z roku 1920 na 2018. Namísto revolučního Národního shromáždění je parlament a místo jednání o ústavě se jedná o vládě a tehdejší situaci takto popsal Ferdinand Peroutka v kapitole z knihy Budování státu III. Bezmála sto let a nic se nezměnilo. Můžeme si tedy říkat, že vše je v pořádku, protože i za první republiky probíhalo vše stejně. Ale není tomu tak, ústava byla nakonec přijata a jednalo se o nejdemokratičtější ústavu v Evropě, kdy nyní si dovolím citaci z díla F. Peroutky s přáním, aby se naše nová vláda a všechny parlamentní strany chovaly stejně jako jejich předchůdci před sto lety:

„Jak při čtení ústavních zákonů často i povrchní čtenář musí zpozorovat, byla celá ústava podrobným kompromisem mezi stranami, mezi vládou a opozicí, mezi různými světovými názory, mezi odborníky a politiky, mezi socialisty a měšťáky, mezi katolíky a nevěrci, mezi konzervativci a pokrokáři, dokonce mezi Čechoslováky a v parlamentě ještě nepřítomnými Němci. Socialisticko-agrární koalice měla dostatečnou většinu, aby mohla odhlasovat ústavu podle své libosti. Varovala se však dobýt tohoto vítězství. Považovala za svou povinnost k národu, jehož věci spravovala, vytvořit ústavu, pokud možno s obecným souhlasem přijímanou, nikoliv takovou, kterou by většina menšině vnutila. Jsme povinni vyslovit souhlas s touto opatrnosti, neboť zajisté ústavní dílo se má vyznačovat schopností trvání. K tomu je třeba, aby nevyjadřovalo toliko názory mocenského skupeni stran, které v okamžiku budování ústavy obsadily vládu, nýbrž musí spočívat na základně co nejširšího souhlasu, musí v slušném kompromisu dát výraz i názorům oněch stran, které, jsouce dnes z vlády vyloučeny, mohou se do ní zítra dostat. Neboť jinak, kdyby ústava byla založena jen na přehlasování, ocitala by se každá budoucí jiná většina snadno v pokušení přeměnit ústavu opět podle svých vlastních představ.“

Moc bych si přála, aby si všichni skuteční politici i „rádoby politici“, kteří dnes ve sněmovně zasedají, uvědomili povinnost k národu, jehož věci spravují a činili věci a své jednání v zájmu České republiky a nikoli v zájmu svých stran či zájmu svém, aby se oprostili od různých ultimát a podmínek a aby na prvním místě byli voliči i po volbách. 

Kapitola z knihy Peroutka, F.: Budování státu, III: Praha, Lidové noviny 1991,

s. 922–932.