„CTRL C“ a „CTRL V“ jinak

Dalo by se říci, že 19. století bylo stoletím páry, 20. století bývá označováno jako „krátké století“ a 21. století si dovolím označit jako století „napodobování“.

Neboli záměrného úsilí o převzetí způsobů chování a jednání určitých „pseudoautorit a pseudovzorů“. Za takové jsou dnes považováni třeba tzv. youtubeři. Digitalizace životního stylu a virtuální realito-sociabilita vytlačují institut autority. Rozpor mezi proklamovanými a reálnými hodnotami, destrukce klasické rodiny, zpochybňování hodnot a norem, diskreditace školy a učitele, kulturní prázdnota v podobě „naše násilí a vaše násilí“, prázdnota myšlenek. To vše ovšem za chvíli bude málo a přijde vyšší level v podobě násilí jako ve filmu „The Running man“ v překladu „Běh o život“.

Je zřejmé, že naše děti přestávají vzhlížet ke skutečným autoritám v podobě rodičů, učitelů, trenérů a dalším přirozeným osobnostem a identifikují se s „pseudoautoritami“, kteří jsou především prostředkem materiálního pojetí společnosti a hodnot komerčních firem, nikoli hodnot morálních. Kde je škola nebo sportovní aktivity? Vzdělání a na ně navazující úspěch v podobě dlouhodobých výsledků se nenosí. Chci vše hned a nic proto nechci udělat. Některé vzdělávací metody, kdy studenti si zvolí předměty, které je baví a slibující tzv. „individualitu“, trendu napodobování jen napomáhají. Trendem je používat na vše zkratky.

U nás jsou to prozatím jen vesměs skupiny dětí a mládeže napodobující nějaký vzor v oblékání, hudebním stylu či spojené jiným pojítkem. Občas se vyskytnou gangy dětí, které okrádají či šikanují své spolužáky, seniory či slabší jedince a kradou jim svačiny, občas mobilní telefony. Na tuto situaci však nemůžeme pohlížet s omluvou, že z toho děti vyrostou, či společenská nebezpečnost je únosné míry. Stačí se podívat za hranice naší země, například do Neapole nebo do Francie na předměstí Paříže, kde dětské gangy přepadávají a vraždí. Tam spolu v různých regionech takto soupeří" a pak se chlubí "svými počiny" na sociálních sítích jako Facebook či Twitter. Musíme se zamyslet, kdy se tento trend napodobování objeví v této surové podobě i u nás.

Mám obavu, že je třeba se na podobné situace a jejich řešení připravit dříve než se stačí u nás zabydlet.

Stále o všem hovoříme, ale chybí nám činy. Ve skutečnosti je ale nechceme. Již několik let hovoříme o tom, jak vyřešit problém migrace. A výsledek? Žádný, stále hovoříme! Musím se ptát, co budeme dělat až se i k nám dostanou „děti a mladiství uprchlíci“, kteří jsou ve skutečnosti dospělými. V Německu v roce 2017 požádalo o azyl 56 tis. migrantů, kteří tvrdili, že jsou mladší 18 let, u 49 % z nich bylo zjištěno, že jsou dospělí. Myslím, že v rámci politické korektnosti bude velmi složité odmítat přijímat „děti a mladistvé“. Co tu budou dělat? Budeme se muset bát městského terorismu? Mohou být získány nové agresivní reakce pozorováním druhých? Budou to „noví youtubeři“, kteří budou prodávat násilí?

Je čas návratu k tradičním hodnotám rodiny, morálky, klasického vzdělávání, odměny za kvalitní práci, úctě k řemeslu a každému pracujícímu člověku. V opačném případě nelze v současném globalizovaném světě očekávat jiný vývoj než v ostatních částech Evropy. Máme se na co těšit. Začněme konečně pracovat a nikoli jen vypouštět teplý vzduch z úst.