Český sport řeší problém: nedostatek financí

Financování sportu je teď velké téma. A protože i sportovní prostředí cítí, že by se ledacos dalo ovlivnit, předhání se s nápady, co a jak financovat v oblasti sportu. Je dobré sbírat nápady, ale pak musí přijít stát a vytyčit si cíle a priority a za těmi jít jako slepice po flusu.

Sport nás učí již v útlém věku pravidlům, která je třeba v rámci hry dodržovat, smyslu fair-play, respektu vůči spoluhráčům a protivníkům. A v neposlední řadě také autoritě trenérů.

Než se dostanu k nim, začnu od systému, kterým to vše začíná. Nemáme legislativní rámec. Ani pro organizaci sportu ani pro financování. Předvídatelné financování.

Pro financování je v současné době použitelný pouze zákon o rozpočtových pravidlech (na úrovni státu) a ten v podstatě dává volnou ruku MŠMT. A protože kauza z loňského roku nevyvolala nic jiného než hysterii úředníků, kteří se nyní předhánějí v nastavení transparentnosti pravidel tím, že zahájili papírovou a administrativní válku se svazy a kluby. Akorát trochu zapomínají, že sportovci by měli být především v pohybu, a ne připoutáni na židlích.

Z ankety, kterou provedla Česká unie sportu, vyplynulo, že 76 % tělovýchovných jednot a sportovních klubů nemá dostatek prostředků na svoji činnost, 94 % klubů a jednot uvedlo, že jim chybí dostatek zdrojů na ohodnocení kvalifikovaných trenérů. Problém vidím především v tom, že než aby si klub podal žádost o dotaci a svedl tak nerovnocenný boj s »papíry«, aby pak dostal třeba jen 2000 Kč, raději se chlapi u piva složí po stovce. Své zázemí klubu mají třeba ve staré, již nefunkční tramvaji. Navíc je riziko, že dotace se k nim dostane na konci roku a nedá se použít na vánoční mejdan.

Soudím, že v nejbližší době děti ven »do lesa« nedostaneme. Potřebujeme srdcaře, kteří je přivedou ke sportu. A to k jakémukoliv. Takové, kteří nám pomohu vychovat nové Jágry, Satoranské, Ledecké a Sáblíkové, ale i sebevědomé dospělé, kteří sice nebudou vrcholově sportovat, ale budou mít v sobě férovost, poctivost a respekt. Samozřejmě že bez rodičů to nepůjde. Ale trenéři jsou ti, kteří mohou být vzory, mohou být přáteli, mohou být »vrbou«, mohou být autoritou i učitelem. Je musíme podpořit, a nejen finančně, ale vyjít jim vstříc např. placeným volnem během jejich účasti v kempech, sportovních táborech apod. Propojme školy a trenéry. Vraťme školám specializaci sportovních škol a vysokým školám povinný tělocvik.

Musíme mít systém vzdělávání ve sportu. Nerozlišují se pojmy jako instruktor, trenér, cvičitel, chybí nám definice, pojmosloví, a co je potřeba za znalosti. Systém by měl zohledňovat, zda se jedná o trenéry dobrovolné či placené, jejich odlišnosti i zaměření, a zda se jedná o trenéra mládeže, či dospělých. Není to totiž jedno.