Špicberky tentokrát s nečekaným koncem!

Na Severním pólu už jsem byl. Tentokrát bylo na čase být námořníkem - První českou námořnickou myší na Špicberkách. Posádka vyrazila už před nějakýmy týdny z polského Štětína a já jsem ji dohonil letadlem přímo na Špicberkách, kde jsem se také nalodil. Na tuhle plavbu jsem se těšil půl roku. Že budu doma ale třetí den, to by mě ani v myším snu nenapadlo.

Zabalil jsem baťoh, který jsem neměl a vyrazil jsem z Havla do Osla.

Výhled z Prahy byl prvotřídní, jak pode mnou, tak přede mnou. Až mi z toho všeho šel čumák šejdrem.

V Oslu jsem měl chvilku na přestup do Longyearbyenu. Doběhl jsem se vyčůrat a zamířil rovnou k Samsonovi na bar.

Výhled byl prvotřídní, ale zrovna nikdo kolem nešel.

Užij si tu svůj čas - už jsi skoro tam. Bych chtěl toho chytráka z marketingu vidět, jak si rval vlasy, když tohle vymýšlel.

V Longyearu jsem si nechal udělat jednu turistickou. CVAK. Stejnou jako ta paní/pán v červené bundě.

Ostraha vlevo už byla trochu nervózní a to ještě netušili, že se chystám teprve projít halou.

Asi největší rozdíl tady a u nás: Podívejte se na tu obsluhu, jak se směje! A to mě ještě nezaregistrovali na rentgenu.

Jsem asi jediný, koho čekání na kufr baví. Jel jsem už osmé kolo.

A sakra, tady končí veškerá legrace.

Jsem u cíle - teda vlastně na začátku. Tohle je naše plavidlo, které dorazilo z polského Štětína po svých a bude mým plovoucím hotelem tři týdny. To jsem si alespoň myslel.

Každý měl na starosti něco jiného. Já vyfasoval plachtu. Že jsem s tím neuměl, jsem radši nikomu neřekl a modlil se, ať nefouká vítr a jedeme na motor.

Poznáváte mého přítele? Po dlouhé době se opět potkáváme - polárník Miroslav Jakeš se kterým jsem dobyl Severní pól. Jinak značka pozor medvěd - platí na celém ostrově.

Mělo to svoji atmosféru.

Jezdil jsem na přídi lodi a vyhlížel ztracené Robinsony.

Mám pocit, že tam na mě někdo mával a řval:,, Hele to je přeci Kabir!´´ ale asi se mi to jen zdálo.

Ny Alesund, nejsevernější trvale osídlená vesnice na světě. Roku 1926 odtud Roald Amundsen startoval na Severní pól. Tak jsem tu přeci nemohl chybět.

Vláček u osady, který se dříve používal na těžbu uhlí.

A pak jsem si ještě skočil na poštu, která je nejsevernější poštou na světě a když můj průvodce vycházel z pošty, šlápl na schod, zavrávoral, já letěl vzduchem, on šel k zemi a pak to hrozivě křuplo a...... prázdniny byly u konce!

Myslím, že je to skoro umění zlomit si nohu právě v nejsevernějsím obydlemém místě na světe. V místě, kde není ani doktor. Ale všechno tu mají pod kontrolou a na všechno jsou připravení. V osadě drží pár lidí záchrannou službu, která zkontaktovala doktora a ten jasně řekl: Píchnout morfium, pak skočil do vrtulníku a za hodinu byl u nás. Nasoukali nás do vrtulníku a vzali rovnou do nemocnice. Měli jsme se tam jako v hotelu, všichni hrozně milí, usměvaví, že jsem skoro zapomněl, co se odehrává tam dole na noze. Nakonec padlo rozhodnutí, že se noha sešroubuje až v Praze. Skočili jsme (neberte to doslova) tedy na další letadlo do Prahy a jeli rovnou do Motola.

Velké díky mé pojišťovně, která všechno zařídila od A do Z a všem ostatním doporučuju nepodceňovat cestovní pojištění. Někdy stačí jen jeden mokrý schod....a já se bál, že se třeba utopím.