Na návštěvě u kanibalů v Melanesii

Ze Severního pólu jsem si přivezl nejenom půlku ucha a prvenství první plyšové myši na pólu, ale taky hlavně revma v levým koleni. Jak mám teď chodit do špajzu na sýr, když jsem slyšet, ještě než vyběhnu? Nedalo se nic dělat, musel jsem k doktorovi. Prý mladej pane - to chce do tepla. Do lázní se mnou nikdo jet nechtěl, tak jsem otevřel atlas, zavřel oči a packou jsem opsal třikrát kruh kolem hlavy a zabodl do mapy. Když jsem packu zvedl přeslabikoval jsem M-E-L-A-N-E-S-I-E a stát Vanuatu. Hodil jsem to do googlu a když na mě vypadlo, že Melanésané bývali proslulými kanibaly, věděl jsem, že jsem správně. Bude zase jednou dobrodrůžo...

Tentokrát jsem si nestihl rezervovat okýnko ani košer jídlo. Narychlo jsem našel fleka mezi filtrem na foťák a malým objektivem. Chvíli jsem brblal, ale bylo mi to houby platný. Tak jsem se nadechl, třikrát se zavrtěl a byl jsem zaklíněnej.

V letadle jsem nestihl ani jídlo, ani letušky. Ale jakmile jsem přistál, byl jsem královsky přivítán. Měl jsem samozřejmě celou dobu oči na šťopkách a přemýšlel jsem, jestli kanibal žere taky plyš.

Jídla bylo málo, tak jsem se musel ještě dorazit. Už jste někdy jedli banány přímo ze stromu?

Rád dělám v životě věci poprvé. Tady jsem si například poprvé vlezl do tamtamu. I když to tak nevypadá, nastal trochu problém s mým vytažením. Jak tam bylo vlhko, tak mi natekla plyš a musela se povolat posila...

Byl jsem konečně venku a byl jsem zachráněnej!!! A jedno vím jistě - kanibalové plyš nejedí.

Slíbil jsem, že něco přivezu domů. Bohužel na suvenýry mi nezbylo. Všechny prachy padly na moje vytažení z tamtamu. Neměl jsem jinou možnost, než dovalit domů tyhle dva kokosy.

Při cestování mezi ostrovy zapomeňte na dálnici a skočte na letadlo. Konečně se mi splnil sen a mohl jsem být alespoň na malý mžik letuškou. Takže jedem: ,, V případě poklesu tlaku v kabině se automaticky, bla, bla, bla - jo a taky nouzové východy jsou umístěny následovně.... ´´ Udělal jsem klasické letuškovské gesto pro nouzové východy a letěl jsem do zadních řad se zapnout. Jo a byl jsem určitě první letuškou, kterou pilot po celou dobu bezpečnostní demonstrace držel v ruce.

Nemohl jsem se na to dívat. (bystrozrací zaměří zrak vpravo dolů). Kam se na to hrabe Orlická přehrada. Tady jsem byl v Pentecost a místní tuhle adrenalinovou zálibu - předchůdce našeho bungee jumpingu nazývají Nanghol.

Chodil jsem si vyhřívat kosti na tuhle sochu na pobřeží. Asi při mě stáli všichni melanejští bohové, protože levé koleno přestávalo pomalu vrzat.

Nic ale netrvá věčně a bylo zase načase myslet na návrat a na zatraceně dlouhou cestu domů.

Tentokrát jsem stihnul předběhnout a zabrat místo u okna a ještě se naposledy podívat na tu krásu tam dole v Tichém oceánu.

A tady už to šlo zase dolů a já marně hledal v manuálu, kde mám hledat ten papírový pytlík...

Mé velké myší díky putuje tentokrát daleko, až na druhou stranu zeměkoule. Díky Alexandře Synac, že mě zachránila před ozdravným pobytem v lázních a že jsem měl možnost podívat se do Tichého oceánu, do státu Vanuatu na jeden přibližně z 83 ostrovů, které se nacházejí na Nových Hebridách.  

Tak jako jsem propůjčil kožich polárníkovi panu Jakešovi na Severní pól, propůjčil jsem tentokrát kožich i Alexandře, která dala dohromady web s názvem MALÍ SVĚTOBĚŽNÍCI aneb cestováni s dětmi v klidu a pohodě. No uznejte - nemohl jsem být v lepších rukách. Nechal jsem doma plíny a vyrazil jsem...