Kabir na jeden den pilotem

Každý má nějaký ten sen z dětství - takové to tajné přání. Až budu velký, tak... A protože jsem hamoun, tak tajných přání mám více a nezbývá mi tím pádem nic jiného, než si je začít plnit. Popeláře jsem vynechal, to jsem zamázl Ajšou od popelnic a přešel jsem rovnou k přání číslo dvě a to zní: Dotknout se mraků a zároveň se přitom nepozvracet. A jestli se mi to podařilo nebo ne, to posuďte sami...

Podle chlupů na hlavě nemohly být povětrnostní podmínky u našich východních sousedů pro můj dnešní let příznivější.

Poručil jsem plnou a jednu zmrzku na špejli. Na tankování jsem si dohlídnul osobně.

A jsem zase půlroku bez kapesnýho.

Vyrazil jsem do hangáru hledat ten správný stroj, ale tak nějak jsem nemohl najít žádný eroplán, který by mi šel ke kožichu.

Po půlhodině očumování v hangáru jsem konečně venku spatřil to pravé ořechové.

Dámy a pánové, myšáci a myšice tohle je pravý nefalšovaný Blaník - toho času zatím bez rytířů.

No a než jsem se nadál, seděl jsem uvnitř a na zádech mě hřál padák.

Samozřejmě jsem dělal, že všemu rozumím a taky jsem třikrát musel odpřísáhnout, že se ničeho ani nedotknu. No ale znáte mě.... neuběhla ani vteřina a už jsem se držel kniplu.

Ještě poslední snímek ze země. Sakra, měl jsem ochutnat ten archivní Ementál po dědovi, co když...

Nesvědily mě jenom packy - svědil mě i čumák. Tak jsem to poslední cigáro típnul a zatáčkoměr přehodil....

Pak to děsně škublo a než jsem stačil říci Kabir, už jsem se řítil vzduchem.

Pro všechny nepiloty. Tenhle budík je mooooc důležitej. Jmenuje se Vario a podle něj poznáte jestli klesáte nebo stoupáte, což u větroně bez motoru může být docela podstatná informace.

Byl jsem u cíle a škrtám ze seznamu přání číslo dvě. Páni, jak já bych letěl ještě výš...

Abych se mohl trochu kochat, přepnul jsem občas na autopilota ve slamáku.

Vypadá to jako fotka na rozloučenou, ale skutečnost je taková, že se mi po té vývrtce hrozně třásly kolena a půl hodiny jsem nebyl shopný vylézt.

Pak jsem asi ještě další půl hodinu rovnal žaludek.

Dobře, ač jsem měl vyvalený pravý bok, nechám si to tedy radši na doma.

A příště bych to viděl na něco motorovýho, ať to má pořádnej odpich.

Možná to nevíte, ale kdo vlastní letadlo, tak má většinou doma ještě jedno kolo a jednu babetu.

Takový zapomenutý klíčky a jedny nenechavé kabirovy tlapky, to může taky pěkně špatně skončit. Naštěstí mě brzo začali postrádat, tak jsem měl po starování... Škoda, už jsem se viděl večer na Nově. DNES, V NITŘE, VE VEČERNÍCH HODINÁCH, PLYŠOVÁ MYŠ ODSTARTOVALA S LETADLEM...samozřejmě tu informace, kterou by reportáž končila si nechci ani představovat.

Tak jsem aspoň venku ještě poseděl na křídle.

Užil si zapadající slunce.

A kdo mě vlastně pomohl splnit mé tajné přání a vyvezl mě k mrakům? Kdo mi způsobil roztřesená kolena a poplach v žaludku? Všechno to má na svědomí Peter Hupka a já mu za to z celého myšího srdce děkuju a přeju mu, ať mu to stále tak lehce lítá.