Jak jsem jel v únoru na čundr

Chtěl jsem být jak Kevin Costner a tancovat s vlky. Chtěl jsem vypadat aspoň na dva dny jako Vinnettou. Chtěl jsem vyzkoušet, jak spí pravý indián a splnit si sen a putovat s bizony prérií. Blbost - doma už to se mnou nemohli vydržet, tak mě šoupli na víkend do přírody. Prý ať si trochu zchladím hlavu a taky, abych si pak vážil toho,co mám doma. Upřímně, jediný co jsem pak postrádal byla lednička, ale to jsem jim samozřejmě neřekl.

Zapomeňte na cement, cihly a tvárnice. Budete potřebovat jen pár dlouhých klacků a nervy jako špagáty. A pokud budete chtít splynout s davem jako já, tak si pořiďte i ty správný hadry a nějaký pořádný péro na hlavu.

Tady jsem propadl poprvé panice, že to do večera nikdy nepostavím a tiše v noci pojdu. Vždycky jsem měl vítr z pastiček, násad od košťat, ale že umrznu, to mě ani ve zlým snu nenapadlo.

A jestli si někdo myslí, že už nemohlo být hůř, tak mohlo...

Samozřejmě to byla jenom taktika. Hlavně předvést, jak jsem levej, abych pak nemusel nic dělat. No a vidíte: Fungovalo to. Prej, jdi si na chvíli někam odpočinout. Na tuhle větu jsem čekal od tý doby, co jsem se ráno probudil.

Pak jsem to přeci jen zase chvíli zkusil. No a výsledek?

To je přece jasný, že jsem se trefil. Nohu mám oteklou ještě dneska. Já fakt nevím, po kom jsem tak levej.

Tady to sice vypadá, že je fotka pořízena při stavbě týpí a já táhnu, co mi síly stačí, ale musím se přiznat, že to bylo jinak. Za fotografem se totiž vybalují zásoby s jídlem, tak jsem nenápadně šmíroval, co se bude dneska podávat.

Tak a byla by tu 1 + 1 v přízemí bez výtahu, bez oken, ale zároveň s vlastní předzahrádkou. Bohužel bez podzemní garáže, ale s možností vybudování vlastního sklípku. Ale hlavně bez jakékoliv občanské vybavenosti v okolí.

Od této chvíle mi už nikdo neřekl jinak, než Ten, co sedí na cihle. Ostatní šli na dříví a já se dobrovolně ujal udržování ohně. Nejsem blázen, abych se s tím přece někde tahal a ještě si natrh moje nový hadry.

Tuhle fotku jsem pořídil pro pojišťováky, až se budou ptát na bezpečnost dveří a zámků. Jediný, co dodnes nechápu je, jak se dostane ven, ten, kdo je uvitř? Ale nechtěl jsem se ptát a vypadat jak totální greenhorn.

Konečně jídlo. Už jsem viděl dvojmo. Měl jsem pocit, že to sežeru i s tím kotlíkem.

Jednou pro vždy: Punčocháče nenosím a nikdy nebudu!

No a pomalu začalo přituhovat a já začal drkotat zubama. Už je to tady, moje poslední hodiny...

Prej ať neřvu a koukám se oblíknout a vlezu si do svýho. Ach jo, zlatej pelech doma...

Dobrá zpráva: Noc jsem přežil. Druhý den jsem si dal před odjezdem ještě jednoho buřta na závěr a šel balit. Jedno vím jistě - neuvěřitelně smrdím a mám natrženej šev u ocasu, ale zároveň mám zase na nějakou dobu vyčištěnou hlavu.