Švédský paradox. Feministická, přesto znásilňovaná společnost.

Na sobotním ustavujícím shromáždění sdružení “Blok proti Islámu“, vystoupil také host z Dánska. Byl to dětský psycholog Nicolai Sennels, který dříve pracoval v nápravném zařízení pro mladistvé.

Vyrostl v prostředí socialistických a levicových myšlenek, plný přesvědčení o nutnosti pomáhat, tak jak je běžné ve Skandinávském diskursu.

Mimo jiné, hovořil o svých zkušenostech nabraných ve svém zaměstnání. O tom, jak odlišně reagují na výchovné podněty Evropané a jak neevropané. Jeho postoje byly korigovány realitou, dnes je z něj politik a autor knihy „Mezi muslimskými zločinci: Psychologovy zkušenosti z kodaňských věznic“.

Při svém vyprávění zmínil také zajímavý fakt, jehož podstatu sice všichni tuší, ale asi málokdo ví, jak daleko již situace dospěla. Totiž že Švédsko se v počtu znásilnění vyhouplo již na pěkné třetí místo. Za Jihoafrickou republiku a Botswanu.

Vzpomněl jsem si při tom na informaci, která mi, i díky své bizarnosti, utkvěla v paměti. Někdy v devadesátých letech, byl Švédskými zákonodárci jen o několik hlasů zamítnut návrh na zákaz prodeje toaletních prkének, která lze zvednout. Zvednuté prkénko je totiž prý symbol mužského šovinismu a nadřazenosti. Snaha posadit švédské muže na mísu jakoby tehdy korunovala absurdní rozměr tamějších “demaskulizačních“ snah.

Nevím, nejprve snad opravdu šlo o rovnoprávnost. Později ale již spíše o jakousi válku pohlaví. Ve které se skandinávští muži dostali do těžké defenzivy.

Moje úvaha si nebere za cíl hodnotit vhodnost, nebo přiměřenost tohoto úsilí. Ale čím dál neodbytněji se mi vnucuje myšlenka, že tyto dva jevy spolu souvisí.

Švédská společnost se zbavila mužského živlu, či ho silně potlačila. Muži jsou zahnaní do kouta. Hlídají si, co řeknou, jak se podívají, nebo co udělají, aby nebyli obviněni z nějakého harašení, či jiného prohřešku. Byla jim odejmuta iniciativa v namlouvání a jiné věci naopak vnuceny. Nechali se.

Neříkám, zda je to dobře nebo špatně. Nakonec všechny modely jsou možné, a jaké si to lidé udělají, takové to mají. Přesto – je náhodou, že zrovna tato země se stala tak bezbrannou vůči znásilňování? Možná, že tamější ženy nemá kdo bránit? Muži nemají čas, vaří večeři. Nebo možná, se neumějí bránit samy ženy? Protože zapomněly, jak vypadá taková mužská agresivita. Neumí ji rozpoznat, neumí si s ní poradit v zárodku..?..

Převažující soudkyně, jsou prý dokonce poměrně tolerantní a mírné v udělování trestů za ta znásilnění, která se už k soudu dostanou. Pravděpodobně jsou to tytéž soudkyně, které by švédské muže přísně stíhaly za jakýkoliv ideozločin, nebo přestupek proti stanoveným gender standardům.

A tak si říkám: Není to jakýsi přírodní zákon, že se dveřmi vyloučený prvek společnosti, který byl dosud její integrální součástí, vetře zpět oknem … jen v mnohem horší a nežádoucí formě? Snad společnost tolik postrádá chybějící mužský element, že ho přijímá, byť na sebe vzal podobu testosteronem a agresivitou nabitých Arabů?

Je to jen úvaha, ale pokud platí, potom je to možná varování, že se nevyplácí být příliš pyšní a odvrhovat věky osvědčené modely. Ony se totiž tak snadno odvrhnout nedají.