„Zlatí komunysti…“

Povzdech,který dílem vážně, dílem ze srandy, slýchám poslední dobou čím dál víc. Pohybuju se totiž většinou mezi těmi "spodními deseti miliony", v hospodách těch nižších cenových kategorií a většinou i mezi těmi dříve narozenými.

Tedy mezi těmi, kteří většinu svého aktivního života prožili za éry budování socialismu, s výhledem, že se jednou dožijeme toho nejzářivějšího cíle - komunismu!

Kdy všichni budou mít „všechno“ a bude k tomu stačit jenom to, že budou pravidelně „chodit do práce“ a tam dělat „to, co je potřeba“. A budou se „angažovat“ a přikyvovat, ale hlavně, nebudou moc remcat, abychom měli na tu práci klid, i když taková občasná „konstruktivní kritika“ také byla potřeba, protože kdo nedělá chyby, že ano. Ty je potřeba napravit a příště se jich vyvarovat a k tomu tady byla ta neomylná strana a vláda. I když - chyby se sice někdy stanou, ale kdo nejde s námi, jde proti nám a na to si dejte setsakra BACHA!

No, pak se to sice trochu vymklo a komunismus nebyl nejenže na dohled, ale furt se nám nějak vzdaloval a i ten socialismus a jeho plánovaná ekonomika měl svoje „mouchy“, kdy tu chybělo to a tu zase ono. Ale přežít se v tom dalo a, mezi námi pamětníky, dalo se v tom žít i docela slušně a relativně spokojeně a radostně. Stačilo neposlouchat zprávy, z novin číst poslední jednu, nebo dvě stránky a najít si pár přátel, koníčky, mít dvě až tři děti a na politiku se prostě vys…,dnes už tedy raději, o politiku se raději moc nestarat.

Ovšem nic netrvá věčně, ukázalo se, že plánované hospodářství nejenže nespěje k vytouženému komunismu, ale, rušičky-nerušičky, (pro ty mladší – rušičky rušily TV a rozhlasový signál ze SVOBODNÉHO západu) viděli jsme, že to jde i jinak a lépe. Kdysi zaostalí Rakušáci a Taloši, kteří k nám jezdili na dovolenou, nebo jenom tak „na skok“ (a to doslova, protože naše holky byly vyhlášené), si tady žili jako prasata v obilí, video stálo jako starší barák a lidi, díky podstatně větší informovanosti, dohlédli najednou mnohem dál, než kousek za dráty ze Sv. Kopečka v Mikulově. No a pak už bylo všeobecně známo, že ty dráty na hranici tu nejsou proti „agentům z wolstrýtu“,(kteří si tady mohli přijet bez nějakých větších problémů v Mercedesech, hlavně když přivezli devizy), ale proti nespokojencům, kteří si prostě řekli, že žít tady je už z nějakých důvodů nebaví a chtěli z ohrady ven. Jakože - „na svobodu!“

Když „Régán“ uzbrojil „Gorbyho“, kterého znal nejen „celej Dlabačov“ ale i prostí venkované mimo hlavní město a ten viděl, že už to tak dál nejde a válku si nechtěl vzít na triko, tak to prostě položil, svým přátelům z ostbloku dal poslední pusu na rozloučenou a řekl, „soudruzi, každý za své a odvčilšku - éto vaše děělo“. No a dederóni začali v Praze odstavovat svoje Mercedesy, kterým se tam tehdy ale říkalo Trabant, Poláci měli svého Walesu a u nás jsme měli svého Martina Šmída a číše přetekla a „bylo toho dost“ a všichni, tedy – skoro všichni – vyšli do ulic a hrdinně zvonili klíčema tak dlouho, až si ti starší komanči řekli, že to nemají zapotřebí, nevděk světem vládne a když jim ta chymraď na náměstí není dostatečně vděčná, tak ať si to tedy zkusí, jak s nima za chvíli ti kapitalisti, pěkně po bolševicku, zatočí. A ti mladší a chytřejší si raději připravili ty správné zákony a stali se těmi kapitalisty. No a my, na těch náměstích, jsme se zaradovali, že kromě toho Martina, nikdo další nezahynul a že to všechno proběhlo s takovou noblesou a grácií, a že nám celý svět tleská a jaký je ten Havel myslitel, Komárek revolucionář, Klaus génius a Dýnsbííír fešák a „jak nejsme jako oni“ ! A pak jsme se rozešli do svých obýváků, sedli do svých sedaček, k obývákovým „stěnám“ přes celou zeď, nalili si vizoura, červenou svíčku  nebo slivovicu, pustili SVOBODNOU televizi a radovali se, jak je najednou na světě krásně. A těšili se na nové jaro, nové video, barevnou televizi, tričko Adidas a kecky Puma, na nové staré auto a dovolenou v Itálii. Také samozřejmě na tu vytouženou SVOBODU, DEMOKRACII a svět bez CENZŮŮRY.  No a dál už to většina z vás zná i z vlastní zkušenosti.

Takže – proč tady sakra, po třiceti letech, najednou slyšíme ty hlasy, které vzývají „zlaté socialistické časy“ a ti, před třiceti lety neoblíbení a někdy i nenávidění, komanči nám najednou rozhodují o vládě? PROČ??!!

Samozřejmě, že ti chytří, vzdělaní a vždy „v obraze“, mají jasno! Stačí si pustit SVOBODNOU (?!) televizi, poslechnot si ty vzdělané politology, přečíst ty správné časopisy, servry, nebo blogy od těch správných blogerů. Situace je přece naprosto jasná – můžou za to zase „KOMUNYSTI“ a pak ještě „hloupí voliči“ a Putin!

No, příště se pokusím nastínit, jak to vidím já, z pohledu těch spodních, (nebo horních?), deseti milionů. Z pohledu člověka nevzdělaného, který nebyl nikdy v žádné straně i když aktivně se účastnícího té „jakožerevoluce“ a pamětníka těch starých, ale i těch nových pořádků.