O tom, že kdesi v Lurdách vstávají ochrnutí z vozíků, chromí odhazují berle, hluší uslyší nejen chóry andělské jsem pouze četl a slyšel. V Luhačovicích jsem to však viděl na vlastní oči a vlastně i prožil!
K tomu, abyste se mohli stát svědky tohoto zázraku tam však musíte strávit nějaký ten čas. Já bydlím nedaleko a do Luhačovic jsem jezdil relativně často. Ale vždy jen na nějaký ten jednodenní výlet a to poznáte prd.
To štěstí, že jsem tam mohl pobýt skoro měsíc, jsem měl až nyní, docela nedávno. No, štěstí - když se tam dostanete kvůlivá tomu, že vám vymění normální kyčelní kloub, na který jste byl zvyklý už skoro nějakých šedesát roků, za funglovku ze slitiny z titanu a čehosi, tak to zas takové štěstí není. Přiiznám se, že jsem byl v lázních poprvé v životě a dlouho jsem váhal, jestli vůbec mám jet. Protože "moc práce... a kdo poklidí zvířata... a zaleje kytky... a bude hasit pracovní požáry... atd atp".
Ale když jsem viděl v nemocnici kolem sebe některé spolupacoše ve stavu, do kterého bych se nikdy nechtěl dostat a i na sobě jsem cítil, že je to přece jen o něco horší, než těžká, čtyřdenní rýma, objednal jsem ještě z lůžka pobyt v hotelu Palace a uhradil nemalý nevratný rezervační polatek a o něco větší doplatek na "čtvrtou hvězdu". Vzhledem k tomu, že jsem tam strávil celé čtyři týdny to však nepovažuji za špatnou investici, protože zbytek uhradila pojišťovna a člověk byl přímo v centru všeho dění. To "dění" v lázních má několik podob. Ta primární, tedy alespoň pro mne, jsou léčebné procedury, které jsou v "Paláci" tak říkajíc pod jednou střechou. Další pak ochutnávka léčebných pramenů spojená s procházkami a prohlídkou lázeňského centra městečka a přilehlého okolí. Zajímavá různorodá architektura budov z období první poloviny minulého století je umocněna udržovanou pestrou parkovou úpravou, ale hlavně - nádhernou přírodní scenerií kolem údolí. Hradby lesů se prolínají se stromy solitérními, v pestré druhové skladbě a připomínají scénu nádherného přírodního divadla, kde většinou v poklidu korzují hlavní aktéři lázeňské divadelní hry. Není nad to, sednout si někde na lavičku do chládku a pozorovat to nádherné, živé představení, které nemá prakticky žádného začátku ani konce. Nemusí to být pouze lavička v parku. Spousta letních zahrádek skýtá místo k odpočinku a občerstvení návštěvníků po tvrdé, celodenní dřině v různých těch koupelnových, masážních, nebo jinak léčebných místnostech. A věru - odpočinku je třeba. Protože jedna z nejdůležitějších léčebných procedur nastává po večeři. To se lázeňští hosté uchylují do specielních léčebných center, které sice nehradí pojišťovna, ale bez kterých by léčba nemohla být nikdy dokonalá. V budovách sice méně architektonicky výrazných, než třeba pověstný Jurkovičův dům, ovšem o to více zajímavých tím, co se děje uvnitř. Ne, opravdu nemluvím ani o nedávno vysvěceném kostele Svaté rodiny. Ty opravdové zázraky se dějí úplně jinde. Nechápu, že tato místa už dávno nezkoumají experti všeho druhu. Protože chromí houfně odhazují berle, ze sedmdesátiletých neduživých starců či vrásčitých dam se stávají mladíci a křepké děvy. S tváří rázem mizí vrásky a chmury všedního dne aniž by bylo třeba plastického chirurga či botoxu. Sály jsou rázem plny rozesmátých bytostí s rozzářenýma očima a úsměvy ve tvářích. Celosvětové problémy cloumající společností venku pozbývají na významu a čím více se malá ručička blíží dvanáctce, tím více mají ti dříve narození pochopení pro nastupující mladší generaci. Dusot diskotéky jim nevyvolává záchvaty vzteku a migrény. Různobarevné účesy přítomných děvčat nejsou šílené, ale milé a přítažlivé. V očích dam se stávají z potetovaných chuligánů zajímaví mladíci. Přítomní senioři a seniorky pak s nimi často křepčí ve společném houfu zapomínajíce na prožitá léta i mnohé neduhy. Jak říkám - zázraky se dějí a nemusíte za nimi nikam přes půl Evropy.
PS: touto ceestou bych chtěl také poděkovat celému kolektivu zmíněného Hotelu PALACE, který se o ten "můj zázrak" nemalou měrou zasloužil. Dík.
