Netušil jsem, že bych někdy byl schopen tuto větu vyslovit. Já, typický český xenofob a latentní rasita. Ano, vítám imigranty z Ukrajiny a byl bych rád, aby jich tady zůstalo co nejvíce.
Když pomineme smutné okolnosti, za kterých tu ukrajinští uprchlíci přišli, jejich příchod beru, v naší demografické situaci, jako obrovský přínos. Protože pokud by tady opravdu zůstali, nebyli by to ti, kteří příjdou s tím, že pouze natahují ruku. Nejsou to lidi, kteří si myslí, že tady je ráj na zemi, kde stačí jen to, dostat se do té správné země a tam už se o vás někdo postará. Že budete mít okamžitě nárok na tu samou úroveň domácích obyvatel, ať už se o to nějak přičiníte, nebo ne.
Ukrajince jsem začal poznávat před více než dvaceti lety, prakticky hned, jak tady začali pracovat. V té době měli u nás, prostřednictvím médií, hlavně pověst primitivních mafiánů, kteří se neštítili ničeho a některé firmy měly obavy tady tyto lidi zaměstnávat. My jsme to tehdy "riskli" hned na začátku. A můžu říct, že jsme určitě neprohloupili. Z pracovních vztahů se časem staly vztahy přátelské a zhruba v polovině devadesátých let jsem s přáteli navštívil Ukrajinu poprvé. Dnes se mi už zdá docela srandovní, když si vzpomenu, jak nás z té cesty tehdy přátelé odrazovali a přiznám se, že i my jsme tam odjížděli s poněkud smíšenými pocity. Nicméně jsme vyjeli, vybaveni instrukcemi, jak se chovat na hranicích a komu a kolik musíme strčit do pasu, abychom tam nezůstali viset třeba celý den, podobně jako v noci na kontrolních stanovištích před Užhorodem, které tehdy ještě zajišťovala armáda. I tak to byla cesta opravdu dobrodružná a občas jsme se (asi zbytečně) i trochu vybáli, ale stálo to za to. Nejvíce to tehdy odnesl náš téměř nový Peugeot 405 a naše játra. A to si myslím, že jsme v té době byli v opravdu dobré kondici a měli za sebou, v tomto směru i tvrdý domácí trénink. Byl jsem tam potom, v průběhu deseti let, ještě asi třikrát. Podrobnosti psát nebudu, protože to by bylo možná na román, nebo aspoň na pár scénářů celovečerních filmů, ale řeknu vám, že „Svéráz národního lovu“ se mi proti tomu v některých případech zdál jako slabý odvar. Ale o tom psát nechci. Co mne nejvíc zaujalo, byla jejich srdečnost, pracovitost, umění poradit si ve velmi složitých situacích, skromnost, no a o pohostinnosti ani nemluvím. Překvapily mne, u těch starších lidí, s kterými jsem se setkal, jak rádi vzpomínali na dobu, kdy Zakarpatí patřilo k Československu. Jejich životní podmínky a život na venkově, se podobal našim poválečným, v některých případech možná i předválečným letům. Nicméně nikdy neztráceli optimismus. Nijak si před námi nestěžovali „na vrchnost“, ani na svůj těžký život a řekl bych, že jsem tam viděl víc usměvavých lidí, než u nás. Ale co jsem jim téměř „záviděl“, byly jejich děti. Prakticky všichni měli alespoň tři a více a nejen ty „malé děti“, ale i dospělí, se chovali ke svým rodičům, ale i ke všem starším lidem, velmi slušně a byla u nich viditelná až jakási, u nás už dávno zapomenutá, úcta ke stáří, úcta ke svým předkům. V době, když u nás převládal názor, že mít víc jak dvě děti ohrožuje životní úroveň rodiny, to nepovažovali jako nějakou „zátěž“. Oni ty děti prostě chtěli, protože „děti, to je štěstí“, jak mi jeden z nich řekl. (No, my, co jsme nějaké ty děti vychovávali, víme, že děti jsou někdy štěstí a někdy taky ne, že ano.) Líbilo se mi, že ctí své tradice, které jsou podobné s našimi. Neviděl jsem u nich žádné „velkopanské manýry“ a to ani u těch lidí, kteří už v té době byli docela zámožní. Samozřejmě, nechtěl bych, aby to vypadalo, že tam bylo vše natřeno na růžovo a že jsem se tam hned chtěl přestěhovat. Samozřejmě, jako všude jsou lidi takoví a makoví. Ale z jejich příchodu, ani z pobytu, strach nemám. To určitě nejsou lidi, kteří by si tady jenom přišli pro sociální dávky a nějaké teplé místečko.
Když jsem jsem kdysi seděl s mým kamarádem, který byl o mnoho mladší a mohl být i mým synem, na poloninách u ohně, zeptal jsem se ho, Vasile, co je to pro tebe vlastně „štěstí“? Ani se moc nezamyslel a odpověděl: „Júra, štěstí, to je dobré jídlo v teplém domě“. Přeju všem Ukrajincům, ať už jsou kdekoli, hodně štěstí!
