Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolné
Naposledy jsme se rozhlédli z hradeb Volterry do krajiny a sešli kousíček k parkovacímu domu zavrtanému do kopce. Parkování v Itálii není ani na naše poměry nijak drahé. My jsme se snažili dostat vždy co nejblíže k centru a ceny se pohybují kolem jednoho éčka za hodinu. Do San Gimignana jsme to měli nějakých 40 km. Chvilku jsme kroužili kolem městečka, abychom vybrali místo blízko hlavní brány, protože kamenná dlažba se na mých artrózních kloubech začala pomalu projevovat. SG patří mezi opravdu nejznámější a nejnavštěvovanější místa v Toskánsku a podle toho to také v jeho uličkách vypadá. Ale stejně mi ta atmosféra připadá jiná, než ve Florencii či Pise. Rozhodně vás netahají Afroafričané za ruku ke svým stánkům se zaručenými originály, třeba kabelek těch nejvyhlášenějších značek. Naopak, sami rádi nahlédnete do otevřených dveří krámků, z kterých na vás vykukuje divočák, jako živý, jen ten citron v tlamě to uvádí na pravou míru. Možná, aby slabší povahy neprchaly, či rovnou nelezly na lampu, nebo na některou z mnoha přilehlých kamenných věží. Těmi je SG vyhlášené, jakožto "středověký Manthattan". Každému z návštěvníků je hned jasné, kdeže si brali architekti známých "dvojčat" NY mustr. A jistě je nenapadlo, že tyto stavby, z ručně opracovaného kamene, kolem kterých se přehnaly válečné vřavy či morové rány, přečkají i jejich suprmrakoše. Každého rozumného člověka nutně napadne, proč ti velmoži, uprostřed opevněného města, vyhazovali za ty "rozhledny" zbytečně prachy, když výtahy neměli a na ostrahu a výhled do dálky by jim stačila ve městě věž jedna. Nebo dvě. Tož, doba se nemění - stejně, jako dnes, soutěžili mezi sebou, kdo ho... tedy spíš - kdo ji bude mít větší. Tu věž. Došlo to až tak daleko, že místní radní honem honem postavili na radnici věž momentálně nejvyšší a vydali vyhlášku, že už žádná z nových nemůže být vyšší, než ta "starostova"!
SG má dvě hlavní náměstí, jenom pár kroků od sebe, ale jedno krásnější, než druhé. Jedno je pojmenované po cisterně na vodu a druhé, jako ostatně v mnohých dalších toskánských městech, je náměstí "kostelní". Jenom kousek od cisterny nás zarazila poměrně mohutná fronta. Přiznám se, že jsem ve frontách nestál ani za komunystů, takže jsme málem minuli zmrzlinový salón, který se chlubil vítězstvím na mistrovství světa mezi zmrzlinářema a to jsme si rozhodně nemohli nechat ujít. A protože za pultem nepostávaly otrávené prodavačky, ale přímo poletovala štíhlá italská(?) děvčata, byli jsme odbavení coby dup a šli jsme si do chládku, na kamennou lavici, slízat tu vyhlášenou dobrotu. A víte jak chutnala? Nóó - byla samozřejmě vynikající. Jako téměř všechny italské zmrzliny a určitě bych je mezi těmi ostatními nepoznal. Vynechali jsme výšlap na nejvyšší věž a pomalu jsme vystoupali až ke staré pevnosti na kopci, z které byl nejen strhující výhled, ale i zajímavá "středověká" krčma s posezením mezi olivovníky.
San Gimignano prostě musíte vidět určitě spíše, nežli Neapol. Já jsem tam byl po druhé a na rozdíl od Neapole, bych se tam vrátil znovu a rád.
