Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolené
Musím se krátce zmínit o kempu v Castel del Piano, kde jsme přespali cestou do Montepulciana. V recepci nás přivítali dva staříčci, předpokládám, že manželé, velmi příjemní a vstřícní. Celkově působili mile a přirozeně a tak nějak na nás dýchly „staré časy“. Kdy slušnost, uctivost a poctivost byla samozřejmou součástí života i kšeftu. Paní mi vnutila dvacet centů nazpět, když jsem jí nechával dvacetieurovku a ubytování stálo 19,80 a bylo vidět, že je potěšilo, když jsem odmítl angličtinu či němčinu a domlouval se s nimi italsky. Ukázalo se, že když je snaha na obou stranách, rozuměli jsme si velmi slušně a tak jsme se doptali nejen na cestu do centra, ale i na zítřejší výjezd z města na vyhaslou sopku Monte Amiata, která svou výškou 1738 m.n.m. převyšuje naši nejvyšší horu víc než o 100m a je v toskánské krajině výraznou dominantou. Přiznám se, že jsme od výstupu na vrchol čekali hlavně úžasné výhledy a také jsme si chtěli trochu zpestřit program. Výhledy se bohužel nekonaly, protože jsme byli téměř na úrovni mraků a přitom byl ještě dost velký opar. Ani „dobytí hory“ nepředstavovalo žádný významný sportovní výkon, protože do výšky 1735m jsme vyjeli pohodlně autem, posnídali v příjemné restauraci a zbytek vedl po cestě z velkých kamenů, takže výstup zvládaly i dámy ve střevíčcích. Cestou nahoru jsme projížděli oplocenými kaštanovými háji. Zde se popásají prasata, z kterých se pak připravují místní gurmánské pochutiny. Asi nejvíce nás však zaujaly místní hřiby. Restauratéři je vystavovali venku před provozovnami a lákali kolemjdoucí na hřibové speciality. Pro nás to byly, po letošním docela krutém suchu, první čerstvé hřiby, které jsme tento rok viděli. Okolní lesy byly nádherné. Buky, s trochu jinými, bílými kmeny porostlé místy zeleným lišejníkem, dávají lesu trochu jiný ráz než u nás. Jsou plné balvanů a mechu a k návštěvě přímo vybízely. Pro dnešek jsme však měli jiný program. Houbové polévce jsme ale neodolali a byla opravdu výborná.
Ale pak už jsme spěchali k autu a ujížděli směr Montepulciano. Oproti Pitiglianu a Soranu je krása tohoto města podtržena tím, že je vystavěno na docela velkém kopci (600 mnm). Už z dálky vidíte kamenné město, které nám nejdříve připomínalo obrovský hrad a nevíte kam se podívat dříve. Po kopcích jsou roztroušeny typické kamenné statky, u cesty poutače a tabule, které vás zvou k posezení u vyhlášeného místního vína a v dálce … asi tak deset našich středověkých hradů na jednom kopci. Ovšem na rozdíl od těch našich hradů, v kterých jsou většinou jen muzea a různé expozice, tady to všechno žije. Nejen ruchem turistickým, ale pořád tu ještě žije i hodně stálých obyvatel, takže prádlo na šňůrách, kluci s balónem, nebo babičky na skútrech nejsou v uličkách žádnou vyjímkou. Tradiční kruhovou prohlídku městečka jsme přerušovali zastávkami u vnějších ochozů a odpočívali při sledování okolní krajiny. Únava už se začala pomalu projevovat a tak jsme popojeli, již cestou směrem zpět, k naší „maríně“, k našemu poslednímu zastavení na tomto okruhu, v Pienze. Zajímalo nás, jak mělo vypadat ideální renesanční město dle představ papeže Pia II, „za svobodna“ Piccolominiho, který měl docela blízký vztah k Čechům a Čechám. Sepsal českou historii, kde to samozřejmě nandal husitům, jako papež se chystal soudit našeho krále Jiříka a jeho rodina vlastnila, až do svého vymření, docela velké majetky na Náchodsku. Jak by dopadl Jiřík, nevíme, protože generální ředitel povolal svého náměstka mezitím k sobě na kobereček, takže ani nestihl dostavět město, kterému dal své jméno. Mezi námi, pokud bych měl redukovat program, byla by Pienza prvním městečkem, které bych vynechal. Ovšem možná to bylo dáno tím, že jsme si prostě ukousli trochu větší krajíc a i té největší dobroty se člověk může přejíst. Více než městečko se nám líbila okolní krajina a po dvou dnech ve vnitrozemí jsme se zase těšili na moře a na trochu toho lenošení na pláži.
Když to tak s odstupem shrnu, příště bych ty dva dny v této oblasti věnoval pouze Pitiglianu, Soranu, Sovaně a Saturnii. I když se nám zdálo, že jsme náš program nijak nehrotili, místy se to svým tempem přibližovalo poznávacím zájezdům od cestovek, kdy průvody spěchají za vůdcem se vztyčeným deštníčkem, nebo anténkou s fáborkem, aby o něco nepřišli, ale poklidná, neopakovatlná atmosféra v uličkách jim často uniká. . Nechápu, jak si ty mraky informací, které jim průvodce chrlí do sluchátek, můžou pamatovat. My se posunujeme raději "rozvážněji" a zastávky volíme podle nálady. Na internetu si předem vyberu místa, která bych chtěl vidět a něco si o nich přečtu, ale často narazíme na něco, co nás zaujme více. V kostelech neběháme od oltáře ke každému obrázku či fresce, ale raději posedíme v lavicích a, i když nejsem katolík, ve většině z nich pak zapálíme svíčku jako výraz díků Nejvyššímu za všechny ty dary, kterými nás obdařuje a za ochrannou ruku, kterou nad námi, prostřednictvím našich andělů strážných, drží.
Poslední dva dny na jihu Toskánska, v Marině di Grosseto, jsme prozkoumali zbylé pláže v okolí, o kterých jsem už psal. MdG a Castiliogne della Pescaia na kole a pláže kolem Punta Alla autem. Dle průvodce je Punta Alla střediskem pro lepší klientelu a kotvištěm pro jejich jachty. Ovšem pláže tu byly příjemné, písčité a jak rovněž praví průvodce, „ve stínu piniových hájů“. I ty bezplatné. Stejně příjemný byl i bar u hřiště na pólo, kde jsme si dali těstoviny a pivko. Cestou z C. della P. do P.A. jsem si všiml, že na odpočivadlech postávají různobarevná děvčata bujných tvarů, které rozhodně nevypadaly na to, že by prodávaly místní zemědělské výpěstky. U jedné zrovna stál nějaký cyklista, takže možná předávaly nějaké informace.
Přiblížil se tak den odjezdu a tím pádem i poloviny našeho pobytu v Toskánsku. Asi nejlepší čas dovolené, kdy jsme měli za sebou spousty nádherných prožitků a před sebou ještě celý týden a takové věci, jako San Gimignano, Volterru, Luccu a moře kolem Livorna.
