Toskánsko 2015 - část II.

  Postřehy a zážitky z putování po Toskánsku, tak jak jsem je zažil na své cestě Berlingem v prvních dvou zářiových týdnech. Třeba někomu oživí hezké vzpomínky, třeba se bude někomu něco hodit při plánování své příští dovolené

Ubytování

Každý pořádný cestovatel, v našem případě tedy spíš turista, který navštíví Toskánsko a chce být IN, zvolí ubytování na některém z Toskánských statků, nebo v některé ze starobylých vil, které se tyčí na vršíčku, obklopeny piniemi a s alejemi štíhlých cypřišů kolem příjezdových cest, s výhledem do typické, Toskánské krajiny, v které se prolínají stovky odstínů žluté a zelené s hnědou a rezavou a všechno to rámuje azurová obloha, po které se honí barokní mráčky.  Přitom mu servírují místní pochutiny a připíjí k tomu některé z vyhlášených toskánských vín. Tedy, ne, že by se nám to nezamlouvalo, ale narazili jsme, jako jistě i mnozí z vás, na takový drobný problém. Cena. Samozřejmě, že se k tomu dá přistoupit i tak, že „když na to nemáte, seďte doma na řiti, nebo jeďte třeba na Lipno“. Tedy, ne, že by na Lipně nebylo hezky, nebo že bych to těm, pro které nejsou finance až takový problém, nepřál. Myslím, že jsou to opravdu dobře investované prostředky, protože krajina je fascinující a ty jejich pochutiny jsou jistě úžasné a třeba se k tomu také ještě dopracujeme. Ale pro tentokrát jsme raději zvolili ubytování v turistických centrech na pobřeží. Jeden týden jižněji, v Marině di Grosseto a pak více na severu, v Marině di Cecina. Týdenní pobyt v zařízeném apartmánu pro dva, přes bookink.com, přišel vždy na cca 300 E, se vším všudy. Samozřejmě bez jídla. Kuchyňka z lednicí nám umožnila částečně využít našich zdrojů, tedy pár hotovek, které jsme si zavařili doma,  člověk si může kdykoli udělat kafe, nebo čaj a vychladit pití. Jinak nemá smysl s sebou potraviny vozit, protože v místních prodejnách potravin (alimentari) jsou ceny potravin srovnatelné s našimi a stejné je to i u piva, vína, nebo nealkoholických nápojů. Jiné je to, samozřejmě, v restauracích, ale o tom třeba až na závěr, protože i tam se dá dobře najíst za slušnou cenu.

Den první - Monte Argentario

Marina di Grosseto je klasické italské přímořské letovisko, které je zaměřeno spíše na méně náročnou klientelu, bez honosných hotelů a nablýskaných promenád, ale se spoustou menších vilek, které jsou obklopeny piniemi. Pláže jsou tady písčité, s plynulým vstupem do moře. Bylo tady i spousta místa na veřejných plážích, které byly na italské poměry docela čisté. Problém byl v tom, že přímo v MdG vyplavovalo moře na pláže spoustu klestí, ale i poměrně velkých kusů kmenů.  I když se místní borci snažili jak se dalo a koupání  bylo opravdu příjemné, určitě stálo za to, když jste sedli na kolo a popojeli kousek na sever, či na jih. Anebo když se vydáte jako my, autem asi 50 km, tedy asi tak hodinku cesty, na jih prozkoumat jestli to tedy tomu Topolánkovi stálo za to, aby si kvůli pár dnům na Monte Argentariu, prakticky zničil svou politickou kariéru. Nestálo. Vilu jsme sice nehledali, ale dle dostupných informací, jsme se pohybovali docela blízko. Celý poloostrov jsme objeli, městečka prohlédli, v moři se vykoupali, takže jsme viděli prakticky všechno, co celá politická smetánka, ale o koupi vily jsme nezauvažovali ani na okamžik. Kdo by se o ni staral a být uvázaný na jedno místo je přece hloupost.  Po světě je přece spousta stejně krásných a zajímavých míst a je jedno, jestli na ně vyrazíme ze Zlína, nebo z Porta Santa Stefana. Tedy, ne tak docela - ale naše politická kariera byla zachráněna. Celý poloostrov je vlastně ostrov, spojený s pevninou pouze dvěma úzkými kosami a jeho malebnost si nezadá se známými středomořskými ostrovy. Na některé z nich (Giglio, Elba, Monte Christo) se taky odtud, z přístavního městečka Porto Santo Stefano, dostanete lodí. My jsme si městečko prohlédli, v baru v přístavu kapučínko popili a na malé plážičce se vykoupali. Pro ty, kdo by tam také zavítali, jedna rada. Projeďte celým městečkem po pobřeží, kolem přístavu, úzkými uličkami, co vás pustí cesta. Na konci najdete parkoviště s omezenou dobou stání  - 4 hod (pro tento případ doporučuji vzít do Itálie parkovací hodiny). My je, samozřejmě neměli, tak jsme čas příjezdu napsali na papír, dali za okno a šli nejdříve do města. Hned u parkoviště je pěkná, malá plážička s pohodlným přístupem do moře, kterou zřejmě využívají hlavně místní, kde jsme se hned po návratu, v průzračné a teplé vodě, vykoupali. V dálce křižovaly moře jachty a čluny, v oparu jsme viděli nedaleký ostrov  Giglio. Co víc si přát?  Snad jen vychlazené pivko a ani to nebyl problém, protože dvě láhve místního moku jsme měli pohotovostně v autě v lednici. Mně nejvíce chutná Nastro Azzuro, ale zkusili jsme také Birru Moretti a Peroni. Voltíky, tedy stupně alkoholu, to má na naše dvanáctky, chuťově je samozřejmě jinde, ale jinak, na mořském pobřeží – fakt dobré. No a pak jsme se pustili okolo ostrova, po rozervaném pobřeží s nádhernými výhledy skoro za každou zatáčkou. Na skalnatých výběžcích do moře byly občas přilepeny tu strážní věžičky nebo pevnůstky, které chránily ostrov před piráty, nebo vilky i s bazény a v zátokách kotvily plachetnice a čluny. Dnešní „piráti“ nemusí dobývat svá území ohněm a mečem. No a tak jsme jeli a vystupovali a kochali se, až se asfaltka začala měnit v prašnou šotolinovou cestu, kkterá plynule přešla v naši typickou polňačku, plnou kamenů jako pěst. Návěstní tabule sice upozorňovaly na nebezpečnou cestu a kameny, ale to je v Itálii celkem běžné. Před námi také jelo několik osobáků, takže jsme usoudili, že to půjde a riskli jsme to. Sice nás trochu zaskočilo, když jsme za chvíli potkali Mercedes, který nás na vyhlídce předjížděl a když jsme přijeli do úzkého průjezdu mezi skalami, za nímž jsme na cestě viděli i kameny, velké jako lidská hlava, málem jsme to vzdali také.  Ale tu si to za námi přihasil nějaký ford či co, každopádně nějaká limuzína střední třídy a mladý pár uvnitř nám na náš dotaz ukázal mobil s navigací, která ukazovala – vpřed! Tak jsme se pustili, přiznám se, že se smíšenými pocity, za nimi. (Naštěstí až po příjezdu domů jsem na internetu zjistil, že těch 5km je průjezdných jen terénními automobily. Takže máme teréňák). Nebudu to dramatizovat – projeli mladí Italové, projeli jsme i my. A odměna stála za to. Těsně před nájezdem na asfaltku stálo u cesty poměrně hodně aut a z porostu od moře vycházela nějaká paní zabalená v osušce. Takže jsme neváhali, zaparkovali, vzali plavky a hurá po stezce k moři. Před námi se najednou otevřel výhled na malou zátoku… dále si to jistě dovedete představit. Útesy, malá, oblázková pláž, moře s hladinou jako olej plný modré skalice, ale o dost tmavší, které s vámi jenom tak mírně pohupovalo… Ale pak už jsme, skoro potmě, upalovali kolem přístavního městečka Porto Ercole, do naší „maríny“, kde na nás čekala roštěnka s rýží a večer, v baru na pobřeží, džbánek červeného, toskánského vína.