Rusáci nás vlastně v pětačtyřicátém neosvobodili

To bylo to nejdůležitější, co jsem se při letošních "oslavách" dozvěděl. Nejen od velké části zdejších blogerů, ale vlastně i od většiny nejsledovanějších médií. Měli bychom se vlastně asi stydět.

Zatímco celou „civilizovanou Evropu“ osvobodili ti správní spojenci, většina našeho národa nechala potupně vyhnat ze svého území Němce (nevím, asi by bylo vhodnější napsat „německé nacisty“, protože většina Němců s nimi vlastně nesouhlasila a do války byla zavlečena proti jejich vůli…), okupantskou Rudou armádou. Pravda, trochu i za přispění armády rumunské a padlo i pár stovek českých a moravských blouznivců, kteří se nechali zmást a naverbovat do Svobodovy armády. Když se to vezme kol a kolem, bude asi lépe o nich také moc nemluvit a pokusit se na ně raději zapomenout. Vždyť mají na té čtyřicetileté porobě také lví podíl. Jen čekám, kdy se dozvíme, že to ti Němci s námi vlastně mysleli dobře. Vždyť už tehdy vizionářsky vylepovali plakáty s rudým pařátem a sloganem: Zachvátí-li tě, zahyneš. Ty plány na, zotročení, poněmčení či likvidaci nearijského obyvatelstva byla vlastně jen přifouknutá komunistická propaganda.

No a také jsem zjistil, že znásilňovala prakticky jenom sovětská armáda. (Spojencům většinou stačily silonky a čokoláda). Pravidelná Německá armáda, ta bojovala vždy čestně. Rozhodně nevypalovala celé vesnice a nevraždila civilní obyvatelstvo. Nemučila zajatce, neupalovala lidi zaživa v hořících domech a stodolách. Němci vlastně, (mimo Židů, v rámci holocaustu), ani nezavírali lidi do koncentráků za jiný názor a nevyvražďoval příbuzné do posledního kolene, pokud se někdo z rodiny podílel na odboji proti nekonečné Třetí říši. Ale  hlavně - NEZNÁSILŇOVALI!

Vzpomínám si často, nejen při tomto výročí, na vyprávění mojého taty. Co mu řekl jeho bratranec, Jura Řezníčkú, když se při jedné z cest z Jasenné do Gottwaldovské nemocnice zastavil u nás na dvoře: „Jane, až za tebú negdo příjde a řekne ti, ať uděláš neco pro vlasť, vem hen tam ty vidly a žeň ho ze dvora sviňským krokem!  Protože ten člověk to s tebú nemyslí dobře. My sme za vlasť riskovali skoro každý deň život. A podiv sa, jak sa nám včíl vlasť odvděčila…“     Komunisté mu neodpustili anglickou manželku a lety v Anglii.  Bojoval proti Němcům nejdříve v Angli, ale později i v v československé letce, v Rudé Armádě. Podporoval svými lety Slovenské národní povstání, byl sestřelen a těžce raněn, na následky zranění po válce také předčasně umírá.

Pátral jsem, jestli byl navržen na nějaké státní vyznamenání i tento můj vzdálený příbuzný a bezesporu i skutečný válečný hrdina. No, zatím nic. Možná…

Tož co „včíl s tým“ včerejším, či dnešním, výročím? Nevím, zda by mi prošlo, že mne mrzí, že se na oslavy svého svátku stát zvysoka ééééé…

Řekněme tedy raději, že mne mrzí že jsou svátky, které se dnes raději neslaví nahlas a myslím, že to není dobře. Nemyslím, že je dobře směšovat rok pětačtyřicet a osmašedesát. Nemyslím, že by se měla historie posuzovat hlavně optikou vítězů. Ale jsem naprosto přesvědčen, že by se hrůzy válek měly připomínat, padlým vzdávat úctu a svým osvoboditelům bychom měli být dnes vděční, ať už přišli z východu, či ze západu.

Ono od pětačtyřicátého do osmačtyřicátého uběhlo přece jen ještě kus cesty a o osmašedesátém ani nemluvě.