A že jsme si je mohli "hejtnout" pod článkem v „mladé frontě“! A ještě k tomu těch plusů v diskuzi, pod kvalitním příspěvkem! Alespoň dle mnohých hokejových fandů, publicistů a slovutných blogérů to dnes českému hokeji stačí.
Kvůli tomu tam vlastně ti naši hoši jeli. Aby svým fanouškům udělali radost!
Nevím, jestli řval i tentokrát Záruba v euforii „přepište dějiny“, jako v Naganu, kde se to snad dalo i pochopit. I my, co jsme to zažívali v přímém přenosu, jsme prožívali podobnou euforii a radovali jsme se tak nahlas a tak netradičně, že kamaráda pokousal jezevčík, který ležel pod konferenčním stolkem, vylekal se a asi nechápal, cože se to tam nad ním děje za orgie. Pan Záruba se pak vezl na vítězné naganské vlně ještě hodně dlouho, až zřejmě získal dojem, že to finále vlastně vyhrál on sám a Hlinka s Jágrem a spol. se k tomu jen tak náhodou nachomýtli. (Podobný dojem jsem míval i z Bosáka, který je zase přesvědčen, že veškerý fotbal se hraje jen proto, aby dělal kulisu k jeho neodolatelném „oneman show“.)
Přiznám se, že jak fotbal, tak i hokej, ať už na ligové, nebo reprezentační úrovni, sleduju jen sporadicky. Víc, než pro silné a nezapomenutelné sportovní zážitky, spíš kvůli jakémusi „celospolečenském kulturním rozhledu“, bez kterého se na tak důležitém místě, jako je náš Sportklub na hřišti, prostě neobejdete. Podobně to bylo i s letošním olympijským hokejem. Chvíli jsem se díval na náš souboj s Dánskem, na začátek se Švýcary a souboj s Ruskem jsem vynechal, protože jsem měl lepší program. A myslím, že jsem dobře udělal, protože ani po vítězství, kterým se, nejen tady, mnozí opájeli, jsem to neviděl nijak dobře. Dostali jsme pět branek a dokonce i naši fandové – komentátoři ve studiu se hlasitě podivovali, (jak jsem pak viděl ze záznamu), že zákrok na Sedláka byl posouzen, tak jak byl posouzen a nám se podařilo zápas zdramatizovat a pak šťastně vyhrát v nájezdech. Tomu Rusákovi jsem to přál, protože prasil a provokoval celý zápas a sklidil to, co zasel. Ale tomu, že byl ruský trenér vytočený a komentoval rozhodnutí rozhodčích, tak jak to komentoval, se samozřejmě nelze divit. Samozřejmě, že je nesmysl, aby v případě nevyprovokovaného napadení šel na trestnou lavici i napadený hráč a nevím, jestli to takto ruský trenér myslel, ale je mi to docela jedno. Emoce ke sportu patří a každý ať si říká, co chce. Nevím, jestli mu spíš nešlo o podobný případ, jako třeba dnes při zápase Slovenska s Německem, kdy šel spolu se zákeřně faulujícím Wolfem i „náš“ Hudáček. Protože si to tak trochu vykoledoval svým předchozím zákrokem. Nicméně Wolf šel do kabin zcela oprávněně a nedovedu si představit, co by se tu dělo, kdyby podobný zákrok provedl někdo z ruské „Zborné“. Myslím, že by to bylo minimálně na dva, tři blogy o ruských hrdlořezech a pokračování rudého teroru na bývalých východních satelitech prostřednictvím hokeje.
Aby bylo jasno, mám vždycky radost, když se nám podaří porazit Rusáky. Ale dnes, třicet roků „po převratě“, je ta radost jen o málo větší, než když porazíme jiná silná mužstva a hlavně Kanadu. Ta je totiž o své hokejové nadřazenosti přesvědčena ještě daleko víc, než ti Rusáci. Myslím, že „osmašedesátý“ a „devětaosmdesátý“ je, chvála Nejvyššímu, už dávno za námi. A že sport je sport i se všemi svými emocemi, ale politika do sportu prostě nepatří!
