Po stopách těch, které vyvraždili němečtí a slovenští lovci lidí.

Moje tradiční jarní kolové putování po místech, kde na samém sklonku války zahynuly naprosto zbytečně desítky našich občanů. Myslím, že o těch v dnešní době nikdo žádný „oskarový“ film nenatočí. Vždyť kdo dnes zná Juříčkův mlýn?

Možná tak Habermannův... Mne vždycky děsí nejvíc ten kontrast nádherné krajiny, kvetoucích stromů, probouzejících lesů a hrůz a pocitů, které tehdy museli prožívat lidé, kteří se často neprovinili ničím jiným, než že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Takže jsme tentokrát osedlali naše jednostopé „oře“ a projeli se, v těchto svátečních dnech, po hřebenech a dolinách kopců východní části Valašska. Hned za humny jsem musel kamaráda protáhnout přes zajímavý "živý skanzen" v Deštné.

Těch zajímavých domečků je tam samozřejmě více, ale o tom až příště.

Přejeli jsme po lesních cestách až na hřeben na Oškerovy paseky. Tady posbírali němečtí a slovenští eseáci celou pětičlenou rodinu. Nejmladšího, šestnáctiletého Lojzíka, gestapáci mučili těmi nejhoršími fyzickými i psychickými způsoby, aby označil v Prlově partyzány a jejich spolupracovníky. Za to mu nabídli milosti pro něj a celou rodinu. Všechny je pak zastřelili na prvního máje ve Vizovickém zámku ranou do týla.

Věnovali jsme těm statečným lidem tichou vzpomínku a pokračovali lesem přes Syrákov, kde jsme se občerstvili u výdejního okénka v motorestu, na Vartovnu.

Vartovna je rozhledna na stejnojmenném kopci nad třemi údolími. Oproti mnoha rozhlednám, které byly v poslední době vybudovány za přispění evropských peněz, je docela vyjímečná. Je z ní totiž vidět opravdu daleko, je docela vysoká a opravdu fortelná. A zapadá nádherně do krajiny. Rozhledy jsou opravdu dechberoucí a mými prostředky nezachytitelné.

Velkou výhodu pro nás mělo, že není uzamčená, takže jsme se pokochali, vložili do kasičky dvacku na údržbu a frčeli po hřebeni dále. Nad Prlovem a Pozděchovem směrem na Tanečnicu a Ublo. 

Po cestě jsme potkávali kvetoucí stromy, horské louky i luční orchideje.

Jedny z nejkrásnějších výhledů jsou z vyhlídky "U hrušky" nad Ublem. Z nevysokého, docela plochého kopce kde je odpočivadlo i ohniště, jsou vidět nejen přilehlá údolí, ale dohlédnete až na Bílé Karpaty, nebo do Zlína.

Sjezd po cestě do Ubla vás nenechá ani moc nabrat rychlost. Ne kvůli kamenům a docela slušném spádu. Ale jen hlupák by si nechal ujít ta krásná zákoutí a scenerie.

V této malé vesničce s nádherným okolím najdete nejen hospůdku a dobré lidi, ale také spoustu starých stromů, které se umí také svátečně obléct. Tato třešeň si ty tragické události jistě pamatuje.

No a pak už jsme vyjeli do kopce směrem na Vizovice a ohlédli se za sebe. Nezkameněli jsme sice, ale museli jsme se opět zastavit a kochat a kochat...

A pak jsme už frčeli na Vizovice. Kde jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít vyhlídku od Šibenice na Vizovice a kus údolí směrem na Zlín. V nedalekém zámku bylo sídlo protipartyzánských jednotek. A tam, mezi kvetoucími stromy, byla 1. května 1945, zastřelena v zámecké zahradě celá rodina Oškerova. I se dvěma občany z blízkých vesnic, kteří dohnali na zámek svým katům ukořistěný dobytek. 

(Všechny fotografie jsem fotil sám, docela běžným mobilem čínské výroby.)