Nedávno jsem tady četl zajímavý článek od kolegy blogera, ve kterém se snažil, pokud možno objektivně, porovnat dovolenou v Chorvatsku a Itálii. Ten první důvod shrnuje docela výstižně dokument pana Remundy Obnažený národ.
Zájemci si jej mohou dosud prohlédnout v archivu i-vysílání ČT.
Ten druhý jste si mohli přečíst a prohlédnout v mých předešlých blozích z této překrásné země. V Itálii jsem pracoval něco více jak půl roku na stavbách poblíž Bergama a Gardy a pak jsem ji projel, v průběhu více než dvaceti let, od Tarvisia až po jižní pobřeží Sicílie. Smáli jsme se tehdy s klukama ze stavby, jak je poměrně snadné stát se během měsíce milionářem, dokonce dvojnásobným. Platili nás totiž v lirách, které se však u nás velmi snadno daly za koruny vyměnit. Byly to krásné časy a nejenom proto, že důchod, který klepe na dveře, byl pro nás v té době v nedohlednu.
Často s kamarády vzpomínáme, jak jsme s obstarožní stopětkou jeli napříč severní Itálií z Bergama do Janova, Portofina a St. Margarity, abychom se, někteří vůbec poprvé, vykoupali v moři. Kousek od hotelů, kam jezdily na dovolenou celebrity a nejbohatší rekreanti nejenom z Evropy.
Promiňte mi tedy trochu té nostalgie. Vrátil jsem se do těchto míst po letech, abych zjistil, že neztratily nic na své kráse. Spíše naopak. Jsou čistější, upravenější a určitě k tomu přispělo i to, že jsme nemuseli obracet každou liru, tedy dnes už éčko a není žádný problém, abychom se v Rapallu nalodili na šíf a pobřeží se St. Margheritou a Portofinem spatřili z moře. Samozřejmě, že nezůstalo jen u pokochání se, ale v obou letoviscích jsme vystoupili na břeh a vykoupali se na místních plážích. Navštívili jsme tržiště, koupili vynikající „fokáču“ a pizzu přímo od pece, trochu ovoce a samozřejmě popili v kavárničce na pobřeží nezbytné kafe.
No a pak jsme ještě popojeli do Janova a zaparkovali ve starém přístavu, kousek od repliky staré plachetnice z dob nejslavnějšího janovského rodáka. Toho v době, kdy jsme tam byli poprvé, načas zastínil „náš“ Bomber z Galerie elity národa. V Janově, na pobřeží, probíhaly nějaké místní gastroslavnosti, takže jsme se zdrželi dlouho do noci, i když to měla být původně jenom krátká zastávka na cestě do Milána. Ale nelitovali jsme ani trochu. Ve starém přístavu byla fantastická atmosféra, muzika i různí pouliční umělci různých žánrů. I když místní pochutiny mne zrovna nijak zvlášť neoslovily, v rámci gastroprůzkumu, jsme se "přemohli" a kolem půlnoci byli docela přecpaní. Naštěstí jsme si, díky rozumnému přístupu Italů k alkoholu, mohli k tomu dát dvě malé piva a tak jsme kolem jedné v noci opustili jih Itálie a vydali se, přes Milánskou baziliku, pasáž Viktora Emanuela, jezera Iseo a Garda, přes Rovereto a Dolomity, domů, na Moravu.
Takže co na závěr k Ligurii… Estét by možná řekl – kýč. Tyrkysové moře, subtropické zahrady, středověká města a vesničky, kavárničky a „dželáto“, tržiště plné místního ovoce a zeleniny, blázniví, usměvaví „taloši“, lepé, štíhlé… ééé, rači nic. Moc fajn to bylo.
