Když už jsme si od těch Číňanů v kýčovitém Hallstattu chtěli odpočinout, využili jsme kola, které jsme si pro tento případ záměrně přivezli sebou. Někomu se to možná bude zdát, kvůli těm necelým pětadvaceti kilákům trochu divné.
Ale nám to fakt stálo za to. Nebyl to samozřejmě žádný velký sportovní výkon, ale my už nějaký čas nejsme žádní zarytí „bajkeři“, ale poklidní cykloturisté, pro které počet najetých kilometrů není rozhodně tím nejdůležitějším. Když jsme se vrátili z pěší prohlídky městečka, čekaly na nás naše „oře“ poslušně na nosiči našeho obytného Berlinga a tak jsme jim popustili uzdu a vydali se kolem jezera přes Obertraun, na druhý břeh. Bacha, neplést se známějším Obertauernem. Ten je přece jen trochu z ruky a na kole bychom to určitě za odpoledne nestihli. Cyklostezka byla, jako ostatně skoro všude v Rakousku, v perfektním stavu a nebyla to jenom nějaká monotónní „tupá rovina“, kde byste to zvládli se suchým trikem na nejtěžší převod. Když jsme dojeli na konec jezera, kde řeka Traun zase jezero opouští, zjistili jsme, že cyklostezka na mapě vedoucí zpět do Hallstattu už není cyklostezka, ale musíte jet mezi auty po docela frekventované cestě, která slouží jako hlavní příjezd do města. Je poměrně úzká a autobusy vás mají problém předjet. Abych pravdu řekl, nedovedu si dost dobře představit, jet po ní v době nejvyšší sezóny. Takže mohu silně doporučit vrátit se zpátky po stejné cyklostezce zpět do Obertraunu a tento adrenalinový zážitek přenechat ostatním. My jsme tak neučinili jenom proto, že jsme už byli poněkud v časové tísni. Ale i tak to bylo nádhe
rně strávené odpoledne. Jezero, jako jedno obrovské zrcadlo, sluníčko, které hřálo tak akorát abych úplně nepropotil čelenku, pestrobarevná zalesněná úbočí, střídající se s vykukujícími skalkami i skalnatými stěnami s ostrými vrcholky, to byly scenérie jako vystřižené z reklamních fotek ze solnohradských infocenter na lov turistů nejen „zaostalého ostblocku“, či dálného východu… Fakt, nekecám. Šak mrkněte na fotky. A to nemám žádnou zrcadlovku.
