Jak jsme nezrujnovali Casino Royale

Monte Carlo! To je ten Velký svět, o kterém jsme kdysi, tady za drátama, snili své „neuskutečnitelné sny“ a spolu s filmovými hvězdami a s kamennými tvářemi, roztáčeli ruletu alespoň na plátnech kin, či na týví obrazovkách.

 Nejen starostí o chléb vezdejší, politiku a naše „lepší příští“ živ je člověk. A tak, jakmile jsem dostal od sociálního ústavu důchodový výměr a viděl tu závratnou sumu, ještě k tomu povýšenou Babišovným a stal se tak „naozajstným  rentiérom“, začal jsem přemýšlet, co ze všeckýma tyma prachama budu včíl dělat, abych jich stihl užit, než umřu. A že by nebylo špatné to také nejak oslavit. Protože roků už je hromada a člověk nigdy neví a šak víte, do hrobu si sebú nic neveznem.

Tak jsem začal listovat v tom barevném katalogu, co mi chodí od jisté doby každý rok do schránky a hledal ten správný zájezd, za hranice toho všeckého, o čem se nám s kamarádem Kajošem, při paséní kráv u nás na kopci, gdysi ani nesnilo. Provence! To je ono! Jak moc krásně o tom vždycky mluvil i psal úžasný pan Horníček! A ty překrásné obrazy a životopisné filmy a … tak tedy konec zbytečných řečí – vzhůru do Provence! Poslední kapkou k tomuto rozhodnutí byl nádherný film Cezanne a já. Tedy v tom filmu jsem nebyl „já“, ale nějaký Emil, který byl Paulovým kamošem, ale film se mi moc líbil a ta úžasná krajina s krásnýma barvama a rozmanitou přírodou – to byla fakt bomba. No a kamarádi Kajoš a Pavel také nebyli proti a tož sme si všeci třé kolový zájezd v kanceláři objednali a do té krásné Provence se vydali. Přiznám se, že to Monako a Monte Carlo bylo jen takovou třešničkou na dortu nakonec zájezdu, aby si mohli šoféři před cestú odpočinút a splnit tak já nevím kerú směrnicu éú a nevím, jestli do té Provence ještě vůbec patří. Ale byla to taková třešňová bombička, že jsem se rozhodl začít ten můj malý fotoseriál zrovna před branami tohoto asi nejznámějšího hráčského doupěte v Evropě, v Monte Carlu.

Samotné Monako stálo samozřejmě také za prohlídku a né, že bysme se nepodívali do zahrady s kaktusama, na akvária ze žralokama, piraňami a všelijakú další mořskú hávěťú, nebo do kostelíka či na hen ten knížecí palác. Ale zahrát si na stejném stole, jak kdysi nejlepší a nejznámější bojovník za spravedlnost v historii a na světě, agent 007, (sorry Chucku), to nesmělo chybět v žádném případě. Cestou ze starého města jsme samozřejmě nesměli minout ani známý okruh Velké ceny Monaka a prošli se vlastně hned vedle pověstné dráhy. Výhledy na přístav se spoustou jachet, město samotné i jeho moderní část, Monte Carlo, měly také svoje kouzlo a tak cesta ke kasínu uběhla jak nic.

Na parkovišti jsme obhlíželi, jakéže to fáro by se nám líbilo, kdyby ta renta z důchodového měla na konci přece jen o pár nul víc anebo kdyby nás opustilo pověstné štěstí v lásce a my vyhráli pořádný balík. Vzhledem k tomu, že jsem se už za komančů na podobnou příležitost připravoval, protože bratranec dostal pod stromeček miniaturní repliku této známé buržoazní kratochvíle i s pravidly, byla taktika jasná: nějakou dobu budeme sázet každý na jinou barvu, abychom vyloučili možnost prohry (v katedrále jsme se před tím upřímně pomodlili, aby nás minulo zerro a zapálili za to i půldruhaeurovou svíčku) a jak zjistíme intervaly střídání barev vsadíme všechno na jednu barvu a tak to zopakujem aspoň padesátkrát. Samozřejmě že jsme, jako komunističtí pohrobci a agenti Kremlu, předem zvolili červenou.

Ovšem prozatím jsme netušili, jestli nás vůbec pustí dovnitř. Nemyslím do té volně přístupné haly, kde možú aj ti největší lůzři, nebo do předsálku, kde se zbavují peněz troškaři na automatech, které sme měli gdysi aj u nás v hospodě, ale k tým pořádným stolom s ruletú a tyma blekdžekama a s krupiérama v bíléj košuli a  čérných oblekoch. A že nás také hned ti borci u přepážky u hlavních dveří zastavili, krútili hlavama a vyexpedovali nás kdesi k pokladně. Měl jsem trochu obavy, protože francouzsky, kromě „bonžůůrrr“ a „la parrdóón“ neumím vůbec nic, ale spoléhal jsem, že v takovém místě, jak je Monte Carlo, budou mít jistě znalosti několika světových jazyků. Připravil jsem si tedy ze svých skromných zásob německých slovíček ze sedmé třídy jednu docela jednoduchou větu, jakože „kolik a jak“ -  a také že jo! Ta cérka u pokladny sice nezabrala, ale rozpoznala jazyk a přivolala posilu. Když jsem nacvičenou větu zopakoval, dotyčná paní usoudila, že su asi nejaký výstřední německý milionář a vychrlila na mne kulomet německých vět a slov, z kterých jsem vyrozuměl jenom něco jako „bite“ a „zíbcén“, usmála se a odešla. Tak říkám kamošovi, že to bude koštovat asi sedmnáct éček, což jsou ve Francii asi tak dva točené půllitry v né moc drahé hospodě a už jsme předkládali občanky a obdrželi vstupenky na jméno a nějaké papírové letáčky. Kde jsem vyrozuměl, že bysme měli mět nějakou slevu 10 euro v "kasínové restauraci", nebo kredit do hry. Tož to nebylo zas tak hrozné a ochranka byla v pohodě, jenom poslala kamoša hodit batoh do úschovny. Kamoš mudrovál cosi o tom, v čem že teď poneseme ty prachy, když jsme šli dovnitřku jenom s holýma rukama, kreditem každý na deset euro a dalšíma padesáti éčkama v peněžence?

No ale to už jsme byli vevnitřku a bylo to NĚCO. Tři nebo čtyři rulety, na každé hromádky i hromady žetónú, dokolečka stoly na ten „blekdžek“ či co, ale také spousta nějakých hracích strojů. Nějaké postarší dámy do nich postupně házely nejen své mládí, ale i jeden žeton nebo euro za druhým a z jejich výrazu bylo patrné, že je tedy štěstí v lásce stále ještě neopustilo. Takže teď už chybělo jenom vyměnit ten letáček za žetony v „kešboxu“ a už jsme stáli u stolu. Při pohledu na hodinky jsme ale viděli, že jsme v časové tísni a pokud chceme své jmění rozmnožit, musíme naši vyčkávací taktiku opustit a vstoupit přímo do hry. Pokud tedy nechceme riskovat, že nám odjede autobus aj s kolama. Tož jsme si stoupli ke stolu a strčili jsme celých tych dvacet éček, v papírových žetonech, na červenou! A už se to točilo! Kuličku jsme mohli sledovat v reálu, ale pro větší přehled ji snímala i kamera a … no, nebudu vás napínat, vyhráli jsme!!!  Pro jistotu jsme si mazaně schovali ty origoš žetóny, za které jsme už mohli inkasovat prachy, do kapsy a řekli si, že budeme zdvojnásobovat až od včilšku.

Ovšem teď se vloudil do našeho systému drobný problém. Zatímco kamoš chtěl změnit barvu, já jsem chtěl setrvat na červené, protože procentuelní statistika ukazovala, že černá padala více doposud a to se přece musí časem měnit! Shody jsme ale nedosáhli a tak kamoš vsadil na černou. Ani teď vás nebudu napínat. Vyhrál zase těch deset éček a mně zůstalo to štěstí v lásce a ty dva žetony v kapse. To mne silně rozmrzelo a tak jsem ani moc nevnímal, že namlsaný kamarád zase vsadil na černou a o ty své papírové žetony přišel. Ale na rozdíl ode mne mu zostalo tych dvacet éček a já si ty svoje dva rači nechal jako suvenýr. Na připomínku, že ve světě vždycky nevyjde všechno tak, jak by mělo, nebo spíš mohlo. Dál už jsme to raději nezkoušeli. Sebrali jsme svých pověstných  pět švestek a Pavel pak musel, na tu velkou výhru, poručit něco v baru. Dvě presa přišla na šest éček a tak jsme vyšli ven, do slunečného podvečera, sice ne v balíku, ale v dobré náladě a s pocitem, že jsme konečně byli v tom "DOOPRAVDY VELIKĚM SVĚTĚ"!