Jsou věci, o kterých se prý nežertuje. Ale smrt je součástí našeho života, ať se nám to líbí, nebo ne, tak proč se na ni nepodívat trochu s nadhledem. Je to takový jediný opravdu pevný bod na zemi a jediná naše životní jistota.
Protože narodit se člověk může, ale umřít prostě musí. Ne, nechci se zde vysmívat smrti, ani filozofovat o smyslu života. Protože jsme už dávno, aj s jakýmsi neznámým rabínem, přišli na to, že většinou je všecko jinak. Zvlášť, když nikdy nevíme, kdy a jak tu svíčku negdo sfúkne. Ale jako životnímu pragmatikovi je mi jasné, že do konce je určitě podstatně blíže, než třeba k době, kdy jsme pařili na závěrečném maturitním večírku a maturantky se nám zdály staré. A přitom se to zdá docela nedávno. No a čas, kdy jsme roztlačovali v mrázoch starého Moskviča, abysme stihli v Gottwaldově na náměstí demonstrace proti komunismu, mi připadá, jako by to bylo včera. No, možná předevčírem. Přitom, jak se u nás říká, „už nejakú chvílu pijeme z téj druhéj půlky bečky“.
Ale k té eutanazii. Nejde mi o nějakou asistovanou sebevraždu, kdy člověka omrzí život, protože se mu třeba v pětaosmdesáti nepostaví a považuje to za největší pohromu svého života. (No, vím, mosí to byt hrůza a nepříl bych to fakt nikom, ale určitě je horší, nevzpomnět si vůbec, co sem to vlastně chtěl!) Nebo když odpoví kouzelné zrcadlo babce, že už opravdu není nejkrásnější nejen na světě a přilehlém okolí, ale ani v dědině a nezmění to ani nejvyhlášenější plastičtí chirurgové, ba ani léčivá voda z Turzovky. Može to byt fakt šokézní, ale furt lepší, než se vyměšovat do tych čisťučkých a voňavučkých pléneček o kterých sú mezi Ordinacama a s Esmeraldú každou chvíli líbivé reklamy, ať už vám v televizi vykládajú cokoliv.
Ale dovedu si představit, že může nastat situace, kdy bych byl moc rád, aby tady ta možnost byla. Samozřejmě – mluvím pouze a jen za sebe.
Jedním z těch důvodů je ten známý Němec. Všeci jistě víte, že z Němcama je nejlepší pozdaleky a zadobře a v historii jsme s nima měli ne zrovna dobré zkušenosti. I když většina z nás to už na vlastní kožu třeba nezažila. Ale s tým jedným se setkal ve svém blízkém okolí už asi každý z nás. Nemožu si včíl honem vzpomnět na jméno, takže gúgl… ano, Alzheimr se jmenuje. Tedy, myslím tu nemoc, kdy člověk ještě fyzicky tak nějak funguje, ale už to vlastně není on. Protože je úplně někde jinde. Mezi nama, ten druhý, nejaký Parkinson, néni o moc lepší i když je z Londýna. Ale proč chodit tak daleko. Stačí, aby mne v autě, v protisměru, trefil Fraňa z Dolní Lhoty a já ostál ležet nekde v kleci hluchoslepý, nebo v kómatu na přístrojích. Jako nejhorší považuji zůstat ležet při vědomí na posteli, ve velkých bolestech, s pražádnou nadějí na uzdravení a bez možnosti ukončit to trápení sám. Těch situací je spousta a nepřeju je ani sobě, natož někomu jinému. Nechtěl bych se toho dožit a doufám, jako asi každý, že Nejvyšší to nedopustí. Ale ta možnost tady je. Tak se ptám, proč bych nemohl učinit třeba závěť, aby mne v těchto případech mohli odpojit od přístrojů, předávkovat morfinem, nebo nejakýma jinýma práškama či kapačkama, tak, abych mohl odejít a nemusel tady nechávat trpět sebe i své nejbližší. Vždyť přece nechci, aby se z toho stalo pravidlo, a nikoho do toho netlačím. A také netvrdím, že bych hned zítra utíkal k notářovi, abych to nějak zařídil a udělal. Třeba bych to, při své liknavosti a současné lenosti, ani nestihl, nebo na to zapomněl. Ale mně by se opravdu stárlo líp, kdybych tu šanci mohl dostat. Rozhodnout sám o sobě, ještě když rozum, jakž takž, slouží. (I když si to mnozí nemyslí, když sem nebýl na hen té, demonstraci.)
A proč že jsem v úvodu vzpomněl tu důchodovou reformu a zdravotnictví? No, neposlouchá se zrovna nejlíp, že těma, cca osmi stovkama k důchodu měsíčně z letoška a dalšíma osmi na tak rok, prožírám důchody našim dětem, zadlužuji následující generace a ještě k tomu tak přispívám ke zhroucení důchodového systému. No a ve zdravotnictví ty přístroje a léčba nevyléčitelných případů a neudržitelného stavu také něco stojí. Já bych to třeba vyměnil za lepší, pravý kyčel, který mne zřejmě také zanedlouho čeká. A abych měl jistotu, že na tu operaci nebudu muset čekat, třeba v bolestech a na práškoch aj víc jak rok, jak nekeří. Tož proč tu otravovat zbytečně, když nekerým zavazáme už teď.
Nokonec trochu toho optimismu. Chtěl bych všem popřát, nejenom o prázdninách, opravdu pěkný život a aby pršelo jenom přes týden a pokud možno v noci a slúnko nesvítilo ani málo, ani moc a aby nad vaším bylo vždycky jasno.
