Češi proti Čechům stáli v historii nejednou a často při tom tekla krev. Bylo tomu tak i před stolety. I když to není tak dávno a na obou stranách projevovali bojovníci nezměrná hrdinství, moc jsme se o tom v dějepise neučili.
Odobí Velké války, kterou tak všichni nazývali až do doby, kdy vypukla válka ještě větší a z té „Velké“ se stala pouze „První světová“ mne zajímalo už od dětství
. Ve škole jsme se o tom období moc neučili. Komunisté v tom měli trochu zmatek a nevěděli, jak ty události, hlavně v souvislosti s „československým socialistickým národem“, vlastně uchopit. Ale neméně složité to měli i pamětníci, nebo přímí účastníci té doby. Ať už byli na válečných frontách, nebo prožili válečné útrapy doma, v zázemí.
Stačí se někdy zastavit u některého z pomníků, které stojí téměř v každé, často i malé obci a přečíst si tu spoustu jmen, které jsou na nich do kamene vyryta. Byli to často věkem ještě kluci, ale nechyběli mezi nimi i starší živitelé rodin. Mnoho z nich má stejné příjmení, tak se dá předpokládat, že padlí byli příbuzní. Možná bratři, možná i otec se synem, kdo ví. Ale největší mrazení mívám, když se to datum úmrtí přibližuje ke konci toho strašlivého vraždění. Není divu, že mnozí z nich už toho měli opravdu více než dost a nechtělo se jim zbytečně ztratit život „za císaře a jeho rodinu“ a přebíhali na druhou stranu, do zajetí. Ovšem pro mnohé to nebyl ani teď konec válečných bojů. Někdy dobrovolně, někdy i méně-dobrovolně, vstupovali do legií, aby bojovali za osamostatnění a vytvoření svojí „nové vlasti“. Republiky Československé. Na frontě v Itálii tak stáli náhle často i proti svým kamarádům, možná i příbuzným a bojovali s nimi o přežití. Zabij, nebo budeš zabit. Ve válce jiná možnost není. Nedovedu si představit pocity, s kterými museli jít na smrt a zabíjet. Všichni věděli, že na výsledek války to nemohlo mít žádný význam. Ale nová republika potřebovala své hrdiny. Potřebovala krev svých mrtvých. A nejenom jejich krev. Ti, kteří padli do zajetí, byli na výstrahu, jako dezertéři, potupně pověšeni. I italské armádní velení jejich nasazení v předních liniích nedoporučovalo.
Pamatuju si z dětství na dva účastníky těchto bojů. Jeden z nich, můj strýc, byl hrdina – legionář. Tedy alespoň za první republiky. Bohužel, zemřel, když mi bylo šest. Takže mi o tom nemohl říct vůbec nic. Od taty jsem se dozvěděl jenom útržky o hrůzách, které na Piavě prožívali a také o tom, jak někdy probíhal nábor do legií. Nebylo to nic pěkného.
Druhým z nich byl náš „soused“, už tehdy starý pán. Naše rodiny si pomáhaly navzájem na poli a já ho vždy nutil do vyprávění, jak to vypadalo v Alpách, kde bojoval na straně „císaře“ až do konce války. Musel jsem to z něho tahat, protože jednak byl málomluvný a jednak se mu do toho vůbec nechtělo. Až později jsem pochopil, proč. Ale vyprávěl mi o tom, jak hrozná byla kanonáda ve skalách a že nebezpečnější, než „šrapáky“ byly úlomky skal, které létaly hustěji než střepiny. Že stejně nebezpečné a často i nebezpečnější, byly přesuny materiálu ve skalách, jejich tahání po lanech nad propastmi do palebných pozic. Jak strašný byl hlad, protože nebyly zásoby a nebyl způsob, jak jídlo na pozice dostat. Nikdy nemluvil o zabíjení, natož o hrdinství. Když jsem se ho ptal „strýcu, jak vlastně vypadaly ty Alpy“, protože v době mého dětství byly pro mne vzdálené stejně, jako dnes třeba Jižní pól. „Tož, synku, jak hen tam ty mraky nad Vranovým lesem“, ukázal na kumuly, které se shromažďovaly na obzoru a přecházely z tmavomodré až černé do bílých chuchvalců na jejich vrcholu.
Několikrát jsem si na to vzpomněl, když jsme „po převratě“ svojí stopětkou poprvé přejížděli kolem Tarvisia dolů, k Udine na svoji italskou pracovní anabázi. A nostalgie mne přepadne vždy když přejíždím přes řeku Piavu. Jak je to snadné. Sednete do auta a jedete. Kam se vám zachce. Itálii jsem si opravdu zamiloval a vracím se tam často. Pracovali jsme u jezera Lago di Garda a to okolí je tak nádherné, že jsem se tam musel vrátit ještě několikrát. Za čas jsem zjistil, že legendární „bitva“, lépe řečeno střetnutí našich legionářů na Doss Alto je jenom kousíček od cesty a úsek Monte Altissimo, kde probíhaly boje a kde „naši kluci“ zaujali svá postavení můžeme navštívit po turistické stezce.
Často jsem přemýšlel o tom, co bylo vlastně správné? Zůstat věrný své přísaze a bojovat s kamarády až do konce? Nebo přejít na druhou stranu a střílet na ně ve jménu vyšších zájmů? Nebo přestat bojovat, nechat se zajmout a odmítnout dál zabíjet? A kdo je to tedy ten „správný, kladný hrdina“?
Podobně asi uvažoval i páter Don Rosaro, který sledoval celé to vraždění.Napadlo ho odlít ze zbytků kanonů v okolí obrovský zvon a postavit ho nad Roveretem. Městem, v jehož údolí probíhaly kruté boje a kde pak bylo po jejich skončení podepsáno 29. 10. 2018 příměří. Říká se, že jde o jeden z největších funkčních zvonů na světě. Každý den, na památku všech padlých vojáků, se v devět hodin večer rozezní, aby jeho mohutný hlas připomněl miliony zbytečně zmařených životů ve všech válkách celého světa. Připomíná tak oběti i našich pradědů. Nerozlišuje, kdo byl hrdina, kdo dezertér a kdo bojoval na té „správné“ či „špatné“ straně. Přejme si, aby těch, kterým vyzvání jeho hrana, přibývalo co nejméně. Pokud nejde nějak zařídit, aby neumírali vůbec.
