Psí den

O tlapkách štěstí. O dětech s trochu "jiným" světem. O radosti. O terapii. O laskavosti. A o psích očích :)

Tentokrát nebude můj článek tak úplně o autismu, i když patrně se ho malinko dotkne. Chci vám vyprávět o našich bezva přátelích, z nichž někteří mají čtyři nohy, někteří jen dvě. Co ale mají společné je laskavost, empatie, chytrost, radost z pomoci druhým a z možnosti sdílení svých dovedností. 

Mezi věci, za něž jsem osudu vděčná, patří i setkání s Radkou, před léty kolegyní, dnes, troufnu si říct, skvělou kamarádkou. Vlastně nás hodně spojil handicap mojí dcery, neboť Radka je majitelkou tří psů, s nimiž mimo jiné dělá i canisterapii. A tak jeden z nich, Oliver, velmi výrazně pomohl naší Barunce a hodně přispěl k tomu, že dnes má Barunka svého vlastního canisterapeutického a asistenčního kamaráda Maxe. Velký dík v tomto směru patří i Danovi, prostě celé Rupertově smečce a jejich dvounožcům.

A že to není smečka ledajaká! Představte si tři zlaté retrívry. Vlastně tři blonďaté retrívry. Jejich oči... jejich povaha... jejich hravost... už to samo o sobě je prostě nádhera. Ale oni jsou ještě víc - jezdí totiž se svými dvounožci za dětmi do škol a školek a nechají o sobě vyprávět. A tak jednoho krásného dne přijeli i do Barunčiny školy. Přesně řečeno, přijela Radka s Oliverem a Rupertem, Tedíka a Dana nechali doma. 

Velmi si cením i toho, že vyprávění bylo přizpůsobeno dětem, které jsou v tomto případě maličko speciální, protože jde o školu pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Děti dostaly možnost se zapojit, byly moc šikovné a šťastné. Dověděly se nejen to, jak se o pejska starat (to některé i znaly, a tak radostně vykřikovaly, že pejsek potřebuje jídlo, vodu, venčení...), ale spoustu zajímavých věcí, které ani dospělí mnohdy netušili. Hodně je zaujala například informace, že retrívr byl původně vyšlechtěn k lovu kachen. Přímo oči navrch hlavy pak všichni měli, když si mohli prohlédnout ocenění z výstav, včetně poháru, který si směli i osahat. A když si pak paní učitelka hrála na rozhodčího a děti si mohly vyzkoušet pejskovi nasadit vodítko, provést ho a postavit do výstavního postoje, to už bylo jejich štěstí dokonalé. A to ještě netušily, že na konci si budou smět pejsky i pohladit, podrbat, poňuchňat. Prostě to byl moc krásný čas, děti si odnesly plno zážitků, poznatků a my dospělí parádní pocit. I paní učitelky a paní asistentka byly nadšené. 

Program sledoval i náš Max, který celou dobu poctivě hlídal Barunku. Když pak dostal možnost být chvíli se svými novými psími kamarády, byl strašně, ale STRAŠNĚ, šťastný. 

Milá Rupertova smečko, děkujeme moc, moc, moc!!!