Vánoční příběh

Poselství... Přátelství... Kouzlo nečekaného... O podstatě kamarádství. O pohlazení po duši - v čase vánočním. 

        Vím, že časově jsem se tímto článkem „trefila“ do poněkud jiné doby. Mám ten příběh ale pořád v hlavě a až teď múzy nějak uzrály a snad se mě snažily políbit.

        Byl Štědrý večer. Čas pokory, lásky, zamyšlení a štědrosti. A rozzářených dětských očí. Ty měla i naše dcera. Dostala totiž dárek, po kterém velmi toužila. Kolotoč nad postýlku. Ano, naše Babu prostě miluje tuto miminkovskou hračku. Má jich doma několik a tvoří si z nich takový svůj vlastní snoezelen. Ony totiž mají uklidňující melodie a jemné světelné efekty. Myslíme si, že Babu velmi dobře ví, co dělat pro pohodu své mysli. Upřímně – i nám se tato „produkce“ líbí.

        Babu ovšem do své sbírky potřebovala jeden určitý kolotoč. Nejen značku, ale i barevné provedení. Nebylo jednoduché jej sehnat, protože se tento model již nevyrábí. Podařilo se až těsně před Štědrým dnem.

        A tak to začalo. Rozbalování, neskutečná radost, rozzářené oči, dojetí. Do doby, než jsme daný kolotoč sestavili a zprovoznili. On totiž fungoval jen chvilku. Jak jsem psala výš, sehnali jsme jej na poslední chvíli, a to přes bazar. Paní prodávající jej zasílala ještě funkční, ale prostě k naší smůle přestal fungovat. Toto by asi rozhodilo i běžné dítě. Naše Babu to na Štědrý den ještě zvládla, ale na Hod Boží už přišlo peklo. Kdo ví, co je to meltdown, dá mi za pravdu. Ty emoce kolem Vánoc, to zklamání… Vše udělalo své. Několik hodin neskutečného pláče, křiku, bezmoci. A našich „svázaných rukou“, protože i kdybychom v tu chvíli sehnali někde tentýž kolotoč, nemohli jsme pro něj jet. Manžel se totiž potýkal se zdravotními problémy, které v covid době vedly k úvaze „co kdyby náhodou…“ A já auto neřídím, neb moje (ne)schopnosti se jaksi neslučují s hustotou a agresí dnešního provozu.

        V zoufalství jsme zkusili sílu sociálních sítí. Naše myšlenka byla, že by třeba někdo z okolí mohl ten kolotoč mít. Ani ve snu nás nenapadlo, co přijde…

        Co se stalo? Ozvala se mi kamarádka. Jenže ne z našeho města, ale z místa vzdáleného nějakých 80 kilometrů. Ona nejen že strávila čas hledáním kolotoče na bazaru. Ona se s prodávajícím domluvila, že k němu zajede, koupí a doveze nám jej! A to pán nebydlí v jejím městě, ale zase ještě jinde! Kamarádka dojela i na benzinku koupit baterie, aby kolotoč mohla vyzkoušet. A v pozdních odpoledních hodinách zazvonila u našeho vchodu. Teď, jak na to vzpomínám, mi opět vlhnou oči, jak se vrací dojetí z oněch okamžiků. Ten pocit, že opravdové přátele často najdete tam, kde byste to prostě nečekali. To, že pro vás někdo dokáže udělat takovouto věc. Ubrat si ze svého pohodlí zrovna o Vánocích a pomoct jedné malé holce. I pro naši Babu to byl neskutečný pocit, vlastně taky vánoční dárek. Protože mít opravdové přátele, to je obrovský dar. Nad všechny hmotné statky. Dojala mě i kamarádčina věta: „Děti by o Vánocích neměly plakat.“ Veliká pravda. Dodám ještě jednu věc, která možná někoho překvapí, ale nás už dávno ne. Ta kamarádka je totiž dospělá autistka. Takže až vám někdo bude říkat, že autisté nemají empatii nebo se nechtějí či neumí kamarádit, pošlete ho ke mně, já mu to vysvětlím. S prominutím – je to úplná blbost.

        Tak. A nevidím na monitor. Musím končit, neb tento článek píšu na veřejnosti. Sedím tu ve stacionáři a čekám na Babu, která si právě užívá muzikoterapii a za chvíli si bude lebedit na masáži. Druhé naše zlato, to blonďaté, čtyřnohé, asistenční, mi tu spí u nohou.

        Má-li tento článek znamenat nějaké poselství, pak je to asi toto: Važme si svých přátel, pěstujme kamarádství, buďme k sobě hodní. Neřešme jakoukoliv „jinakost“. Respektujme jeden druhého. Myslím, že obzvlášť v této době bychom si sílu a důležitost přátelství měli uvědomit.

        Takže milá kamarádko Jarko, ještě jednou moc, moc, moc děkujeme. A velmi se těšíme na dobu, kdy bude možné se sejít, jak jsme byli zvyklí v době předcovidové.