Přátelství na MAX aneb čtyři tlapky lásky

O tom, jak jedno autistické děvčátko dostalo psa. Asistenta, terapeuta, kamaráda. A že to byl krok do krásna.

Po delší době usedám k psaní. Proč mi to trvalo tak dlouho - inu, sžívali jsme se s naším novým  kamarádem a mně se v hlavě skládaly střípky, o nichž jsem věděla, že se o ně budu chtít podělit. 

Pokud jste četli předchozí článek, víte, že naše malá dcerka byla čekatelkou na asistenčního psa. Milí přátelé, dobrá věc se podařila a Barunka si od září užívá lásku, pozornost, asistenci a parádní vylomeniny úžasného Maxe - zlatého retrívra. 

Člověk by nevěřil, jak takový kámoš může změnit život. Věděli jsme, že láska ke psovi je veliká, u nás v bližší i vzdálenější rodině se štěkající přátelé vždy vyskytovali a vyskytují a pokud by se sešli všichni pohromadě, byl by to solidní přehled plemen od čivavy po dogu. Ale když ten chlupáč je zároveň terapeutem a asistentem pro handicapované dítě, je to prostě "jinej level". Vztah dostává další rozměr, pro nás naprosto netušený, často hledíme s otevřenou hu.... ... otevřenými ústy na to, co vše Max dokáže, jak se umí na Barunku napojit a jak ti dva spolu fungují. A vlastně my všichni. 

Pokud  budu mluvit o tom, nač byl zaměřen výcvik - především na situace, které mohou být pro Báru nebezpečné,  v jejím případě hlavně to, že ona sama nebezpečí nevnímá, čili je schopna vběhnout do silnice pod jedoucí auto. Špatně totiž snáší dotyk lidské ruky, a tak se snadno vysmekne. Teď chodíme v takovém trojlístku - psovod (čili já nebo manžel), u levé nohy Max na vodítku připnutém na obojek, u Maxovy levé nohy Barunka, která drží druhé vodítko připnuté na postroji.  Max je vycvičen tak, že nevstoupí do silnice, dokud nedostane od psovoda povel. Takže pokud se Barunka pokouší vběhnout, Max ji prostě zarazí. Sedí totiž jak přibitý. A vodítko ona zkrátka nepustí. Zdá se to zvláštní, ale funguje to. Další pro nás úžasná věc je, že pejsek je prostředníkem komunikace. Dcerka, která dříve nenavazovala kontakt vůbec, se začíná bavit s lidmi třeba v prostředcích hromadné dopravy, na zastávkách atd. Dokonce i odpovídá na otázky dětí, což dříve bylo naprosto nemyslitelné. Lidé ji berou mezi sebe, byť komunikace s ní je řekněme kostrbatá. Vidí totiž nápis "asistenční pes", a tak jim  dojde, že dítě má zřejmě nějaké znevýhodnění. A to aniž bych musela vysvětlovat, že je autista, čili bez toho, aby dcerka musela poslouchat, že s ní není něco v pořádku. To je věc, která ji jistě svým způsobem degradovala, když jsem toto musela lidem říkat. Velká výhoda asistenčního psa je v tom, že může s dcerkou všude, tedy i do restaurací, na dětské hřiště, na výstavy, zkrátka všude. Kromě dvou míst, na která  by rozumný člověk psa ani nebral - sauny a krytého bazénu. Zní to zvláštně, ale asistenční pes je ze zákona brán jako kompenzační pomůcka, tudíž nesmí být odnikud kromě výše zmíněných dvou míst vyhozen. Zároveň pro něj neplatí povinnost nosit náhubek. Toto by bylo vlastně i proti jeho výcviku, protože je cvičen i na podávání předmětů. 

Barunčin Maxík je i pes canisterapeutický. Pomáhá v rozvoji jemné i hrubé motoriky, práce s ním je pro dcerku zklidněním, zároveň se prohřejí a procvičí svaly. Malá má totiž i centrální hypotonii - čili snížené svalové napětí, v důsledku čehož je u ní horší jemná i hrubá motorika, což následně zasahuje i do sféry grafomotoriky apod. Takže od té doby, co máme psa, se jí zlepšilo i třeba psaní a kreslení Díky tomu se zvyšuje její sebevědomí, protože vidí, že něco dokázala, překonala, vylepšila. Z dítěte, které nedávno nenakreslilo ani hlavonožce, je dítě, které neustále kreslí kočičky a pejsky. A jak krásně :) Také často říká věty jako "Já toho Maxe taaaak miluju" nebo "Já miluju všechny pejsky a nejvíc Maxe". Dočkala jsem se i věty "Maminko, já tě miluju".

Takže - náš milý Maxi, děkuji ti. Neumím slovy vyjádřit vděčnost, jakou cítím. Ty jsi opravdu láska na čtyřech tlapkách. Máš talent poznat, co Barunka zrovna potřebuje. Když přišla do afektu, ty jsi jí pomohl. Někdy tím, že jsi jen přišel a prostě jsi byl. Jindy canisterapií. Ale vždycky jsi věděl, jak pomoci. A pokaždé bylo do dvou minut po afektu. Od té doby (počítám tak asi od října) žádný další nepřišel. Prostě zmizely. Pokud i já mám nějaký splín, den, kdy bych se na všechno nejradši vykašlala, den, kdy jde vše prostě "na dřeň", ty přijdeš, podíváš se na mě čokoládovýma očima takovým tím pohledem "já vím"... a já vím, že víš. A je po splínu. Zbyde jen láska. Děkuji ti za to, že jsi. Doufám, že na tomto světě budeš co nejdéle a že ti budeme umět zařídit život tak, abys byl šťastný. Abys měl vždycky kromě práce a odpočinku dostatek vyžití, blbnutí, běhání. Těšíme se na jaro, až budeme společně trávit dlouhé hodiny v lese, u řeky, na loukách... Těšíme se na společný čas na chatě, na vandrech, na dovolených... Slibuji ti, že bude legrace a že budeš vždycky s námi. Protože vidím, jak nás máš rád. Vnímám tvou radost, když se manžel vrací z práce nebo když se s Barunkou vítáš ve škole. A moc si toho vážím.

Milí přátelé, pokud máte v okolí někoho, kdo má autistické dítě a zvažuje možnost pořízení asistenčního psa, předejte mu, prosím, naši zkušenost. Cesta k takovému kamarádovi sice není jednoduchá, ale stojí za to. 

Náklady na výcvik jsou vysoké a český stát na ně nepřispívá. Hradí pouze výcvik psa vodicího pro nevidomé, asistenčního nikoliv. My jsme peníze sháněli přes nadace, poměrně velkou část tvořily dary od fyzických osob, něco přispělo i naše město. Těch nadací jsem oslovila 32, ozvalo se jich zhruba 15, z nich  přispělo asi 5. Co si představit pod pojmem vysoké náklady - je to rok předvýchovy, kdy probíhá u pejska socializace a základní výcvik, následně pak zpravidla 6 až 8 měsíců speciálního výcviku, to vše samozřejmě včetně špičkové veterinární péče, výbavy, krmení, zkrátka zajištění všech potřeb. Proto je to číslo zdánlivě vysoké, v našem případě 224.800,-- Kč. Za pomoc s financováním bych chtěla moc poděkovat nadaci Dobrý skutek, Manažérské extralize boxu, nadaci Upřímné srdce - nadační fond Matěje Proška, spolku Medvídek - sdružení rodičů a přátel dětí s autismem, panu Bohumilu Stibalovi, kandidátovi do senátu Parlamentu ČR, Olivově nadaci, Městu Králův Dvůr, Aut-centru, všem "drobným" dárcům (ty uvozovky proto, že jste, milí přátelé, často zaslali částku, která pro běžného člověka vůbec drobná není), přátelům, kteří jakkoli pomohli, ať už finančně, darováním věcí do aukcí, které na Barunčinu podporu pořádám, nebo pomocí s jejich organizací či jinou podporou. A mojí skvělé rodině. Všem patří velký dík i za podporu psychickou.

Zároveň bych chtěla moc poděkovat skvělým lidem z organizace Pes pro tebe. Skláním se před vaším uměním a také před skvělým přístupem, jaký ke své práci, ke zvířatům i k lidem máte. Stali jste se pro nás rozšířenou rodinou. Max vyrůstal v prostředí, které bylo vůči němu velmi přátelské, vnímavé, umělo najít a rozvinout jeho talent. Jsme moc rádi, že nám byli životem dáni lidé jako jste vy. Velký obdiv patří vám všem - Jitce, která se nenechala v životě omezit svým handicapem, dokázala založit takhle skvělou společnost a tím pomáhat ostatním, Janě, Míše, druhé Míše... za to, že dokážete tolik času a sil věnovat zvířecím kamarádům, práci s nimi a následně s jejich novými páníčky. 

Kocour se schoulil na můj klín, u nohou spí mi... Max :) A já? Píšu kafe a piju blog. Vlastně obráceně. 

Krásné zimní dny přeje Petra

Max