Pár letních dnů

Jen tak o životě. Trochu o tom našem, maličko z minulosti. Pokus o zamyšlení. A také trochu o tom, že dobří lidé ještě žijí.

Po pár dnech zase usedám ke psaní článku. Máme nové pokroky, pocity, zážitky... a mé čelo je zroseno nikoli proto, že by mysl byla vytočena, ale "díky" africkému počasí. I v našem bytě, který jindy byl jistotou příjemného chládku v parném létě, ukazuje teploměr "krásných" 29 stupňů. A samozřejmě je jaksi nutný i pohyb venku, neb úřednice ani prodavačky za námi domů nejspíš nepřijedou. Snad se mi mozek ještě úplně neuvařil.

Strávili jsme několik krásných dní u mých rodičů na chalupě. Máme to tam moc rádi. Jsem vděčná osudu za rodinu, jakou mě obdařil. U nás je samozřejmostí vzájemná úcta, pomoc, spoluprožívání všeho dobrého i zlého. Moje sestry, ač věkově ke mně ne zcela blízko, jsou pro mě skvělé kamarádky. O rodičích ani nemluvě. Ač samozřejmě ani u nich není nebe vždy bez mráčků, jsou to neskutečně skvělí lidé. V podstatě mám pocit, že nás nijak "nevychovávali", oni prostě byli a jsou příkladem. Svou skromností, pokorou, tím, že vždy myslí nejdříve na druhé a až potom na sebe, svým vztahem k dětem, k těm, kdo jsou nějakým způsobem znevýhodněni, ať už jde o postižené nebo třeba o seniory... Vychovali nejen nás, ale také spoustu svých žáků, oba jsou totiž kantoři. Některé moje kamarádky jsou zároveň jejich žákyně, chválí je snad všechny. Prostě - hodně lidí se shodlo, že Babu velmi dobře věděla, kam se narodit.

Chalupa je v moc krásném prostředí. V okolí rybníky a lesy. Pro naši houbařskou a "koupací" rodinu značka ideál. Tentokrát jsme pochopitelně trávili čas ve vodě. Po pravdě, bazény na zahradách se nám sice líbí, ale na přírodní koupání prostě nemají. A když vidím svoji dcerku, jak v místě, kde já jsem trávila dětství, dělá přesně totéž, co já před třiceti lety, jsem občas i dojatá. "MMMMMně nnnneeeennnníííí zzzzziiimmmaaaaa!!!" volá z vody modrající dítě. Nevzdává pokusy o plavání. Za to má ode mě velký palec nahoru. Autisté se často vzdávají po prvním nezdaru. Ona sice zatím nedokáže zkoordinovat pohyb nohou a rukou, ale zkouší stále dál. Ono se to jednou povede a je naprosto fuk, kdy to bude. Koneckonců, já jsem se také naučila plavat ve čtvrté třídě, a to žádné postižení nemám.

I tak toho teď dokázala neskutečně moc. Ona komunikovala s cizí holčičkou. Pro jiného je to banalita, pro rodiče autistického dítěte velké vítězství. Sice posléze nastal strach, ale v momentě, kdy se setkala v rybníce s tou roztomilou slečnou, dokázala s ní dělat "kolo, kolo mlýnský". Za mojí asistence. Ale zvládla držet holčičku za ruku. Čili dotyk. S cizím dítětem. Velký úspěch. Kdyby nebylo vedro jak pedro, dala bych si štamprličku.

Rybník. Voda je průhledná a příjemně chladivá. Dle Babulky má barvu stříbrnou. Je to pravda, slunce se odráží na hladině. Chvílemi jsme tu i sami. Ticho, klid, pohled na stromy. Občas v dálce vidíme vlak. Vzpomínám si na Honzu Nedvěda - "Na obrázku byl by to asi kýč"...

Po pár dnech odjezd. Čekáme na vlak. Babu zakřičí: "Ostružiny!!!" Za těch dvacet minut odrbala plochu o rozloze asi pěti metrů. Má fialovou pusu. A je spokojená. Jako já.

Pondělí. Babu se těší na koníka. Hipoterapie je opravdu úžasná záležitost. Sice se raději ani nedívám na teploměr (ani nemusím, prostě se všichni úplně roztékáme), ale co bychom pro vítězství nad démonem se jménem Autismus neudělali. A on se opět krčí v koutku. Babu se definitivně zamilovala do koně. Jede a já vidím to souznění dvou těl. Ona se s naprostou samozřejmostí přizpůsobí každému jeho pohybu. Paní terapeutka ji musí opravovat jen velmi málo. I v její tváři se zračí spokojenost a radost. Toto jsou chvíle, kdy nevnímám pot na vlastním čele... a celém těle... Jen se poněkud přiblble usmívám.

Stalo se nám něco zvláštního. Totiž - Babu má moc ráda pohledy a dopisy. Z toho důvodu je na jisté sociální síti vytvořena událost s jejím jménem. Tam nás našla jedna skvělá dáma, která pracuje v penzionu pro seniory. Tak se stalo, že Barunce přišla velká bedna pohledů, v nichž je doslova zapsán kus historie. Té osobní, rodinné, ale i řekněme obecné. Některé lístky jsou i z roku 1940. Babičky se zkrátka s cizí postiženou holkou podělily o své "bohatství". Měli jsme slzy v očích. A když jsem si na válečném lístku přečetla text ve smyslu "nevím, zda tento vzkaz vůbec dojde... co bude dál" a pár centimetrů od textu viděla podobiznu masového vraha s ulíznutými vlasy a malým knírkem... neumím ten pocit popsat. Možná jako směs nenávisti a zároveň úlevy, že ten pán patří do doby minulé... a uvědomění si, že ačkoliv současnost má také svá úskalí, jsem za ni ráda. Pocit neskonalé vděčnosti. Těm, kdo riskovali své životy kvůli tomu, aby tehdy válka skončila... osudu, že mi dopřál žít v jiné době. Na tohle by se nemělo zapomínat. Co by tehdy asi dokázali ti, kdo dnes remcají, že nemají nejnovější iPhone nebo poslední model bot značky Adidas.

Mí přátelé jsou ale jiní. Například jedna kamarádka, také maminka autisty. Neskutečně hodná, milá a chytrá osoba. Shání pro svého synka cosi, co pro jiného vypadá jako maličkost, ale pro mámu autisty je hodně důležité. Jedna konkrétní věc, kterou má sice malý doma, ale která díky své letitosti už ztrácí původní krásu. Takže potřebujeme náhradu. Pro autistu je velmi důležité, aby ta "novinka" byla identická s původním předmětem. Což dá občas docela práci. Já měla štěstí. Povedlo se mi ji sehnat. Ukázala se moc sociální sítě. A také to, že v lidech je ještě kus dobra. Mám takovou radost, že se to ani popsat nedá. Slzy tečou a po těle cítím mrazení.

Říkám si: Dneska je krásnej den...

Tak, dopsala jsem kafe a dopila blog. Vlastně obráceně.

Mějte krásné dny a přežijte vedra bez úhony.

Petra