Jak spojovat?

Metody jsou různé, lze třeba věci k sobě slepit, nebo také přivázat, přiletovat, svařit. To vše jsou ovšem metody technické, které fungují v technice.

Jak ovšem spojit lidskou společnost? Jak ji stmelit a čím? Co by mělo být tím tmelem, co spojuje? Českou společnost spíše dokážeme lehce schmelit, ale stmelit ji je těžké. Českou společnost lze stmelit jazykem či sportovními úspěchy českých sportovců.

Obecně lze lidskou společnost spojit láskou, respektem k druhému a humorem. Ale kdo to dokáže a kdo to myslí upřímně? A kdo to dovede tak, že toho druhého pohladí a neurazí?  Jistě, není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem.

Je přirozené spojit se v ohrožení, spojit se proti nepříteli. Vytváření nepřátel je ale logicky proti spojování. Je to udržování rozdělení. Ptejme se, kdo takové rozdělení potřebuje? Většinou ten, kdo chce druhé ovládat.

Pak je ale dokonale směšná smyšlenka, že jedině my spojujeme a oni rozdělují. My jsme ti bílí, čistí, chytří a hodní a oni jsou ti černí, špinaví, hloupí a zlí. Jenže oni se s tím nespokojí a z jejich pohledu je to takhle: proč máme my být těmi blbějšími a horšími? Proč nás urážejí, proč se na nás povyšují? A odtud je už kousek k tomu: tak to prr, my se nedáme, my vám to spočítáme, hrr na ně!

Je prý pitomé se bát muslimů, proč se ale máme bát Rusů? Není to ještě pitomější? Je pitomé se bát víc, než je přirozený (pudový) strach. Ten nám bránit např. strčit hlavu tygrovi do tlamy, či skočit ze skály dolů bez padáku.

Bojem (i tím virtuálním) se rozdělení udržuje. Asi bude nejlepší se tomu boji vůbec nevěnovat, nedávat tomu tolik pozornosti, energie a poukazovat na to, jak je to směšné. Nejdřív asi musíme každý sám uspět v boji se svými „běsy“, přestat se jich bát, snažit se je přijmout, pustit se jich, nechat je odejít. Dokáže to velká část národa? 

Tak, co s tím? Jak spojit nespojitelné? Možná stačí úsměv a smích. Byli jsme v kině na filmu „Prezident Blaník“, byla to sranda, česká, nekorektní, často vulgární, přesto se na ní zúčastnili osobnosti (elity) se smyslem pro humor. Pražská kavárna tu byla vtipná. Prezident Havel tu vystupoval jako „svědomí“ bezskrupulózního lobbisty Blaníka (oba skvěle zahrál Marek Daniel). Blaník je naděje pro český národ. Když to prezident Havel říká Tondovi Blaníkovi, ten si jen povzdechne něco ve smyslu: „proč já, pane prezidente, vždyť já jsem ta největší svině v Česku“.

Film je plný vtipných hlášek.  Ať nás tedy ta legrace spojuje. I ta nekorektní, cynická, lidová nebo libová, či dokonce lihová.

Ještěže autoři nebyli politicky překorektní, to by se poměrně velká část filmu neodehrávala v češtině, ale v morseovce. „Tak si pamatujte vy …píp… píp, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, č…(píp)!“