Adrenalin naprosto neočekávaný

Adrenalin příliš nevyhledávám, avšak mám rád „dobrodružství“ dosud mnou neprozkoumaného, čili objevování míst, kde jsem ještě nebyl.

Tak jsme si udělali čtyřdenní výlet do Kadaně. Velmi zajímavé místo, památková rezervace historického královského města, doplněná modernitou nejen socialistickou, ale i současnou. Upravené město, poklidná řeka Ohře, zeleň, krásná okolní příroda, zelené svahy, kopcovitá krajina, výhledy na Krušné hory.

Ale také (bolestné) připomínky civilizace. Abychom si zatopili a svítili, potřebujeme elektrickou energii. A to tu připomíná nedaleký rozsáhlý důl Nosek a dvě velké uhelné elektrárny: Tušimice a Prunéřov.

Aby toho nebylo málo, nedaleko jsou Doupovské hory, které jsou známy jako jeden z největších vojenských výcvikových prostor u nás. A konečně je tu Nechranická přehrada a vodní elektrárny na Ohři. Nad Kadaní jsme také viděli neuvěřitelně rozsáhlý areál rozvodné přenosové soustavy.

Nicméně v následujícím příběhu hraje hlavní roli naučná stezka kolem Ohře, přírodní památka Želinský meandr a právě ty elektrárny.

Byla sobota, na neděli jsme měli plánovaný výlet turistickým vláčkem Doupovské dráhy do Krásného Dvora a zpět. V sobotu skoro celý den pršelo, ale k večeru se vyjasnilo, to nás zlákalo na podvečerní procházku. Brzy jsme narazili na bývalou elektrárnu a u ní ceduli (zastavení naučné stezky) s plánkem cesty podél Ohře a zpět. Řekli jsme si, že vyrazíme, značeno to zpočátku nebylo, ale u Ohře již byly známé značky naučné stezky a další zastavení. Na rozdíl od předešlého vybledlého sluncem, krásně čitelné. To nás zlákalo, řekli jsme si, že to dáme. Tak jsme se z počátku kochali, před jezem nás stezka dovedla nahoru na stráň k silnici a pak jsme klesli zpět k řece. Došli jsme k ohybu řeky. Tady jsme se měli vrátit po silnici zpět, ale rozhodli se pokračovat podél řeky dál.

Byli jsme přesvědčeni, že každou chvíli od řeky odbočí stezka a dovede nás zpět do Kadaně. Mělo nás varovat, že další ceduli s pořadovým číslem 13 a 14 jsme nenašli (vyšli jsme od čísla 10, našli 11 a 12, a tím to končilo). Cedule tu byly, ale jiné, jen dřevěné rámy bez textu. Tak nevím, došly dotace?

Byl by to bezva výlet, kdybychom nevyšli pozdě a nalehko, a kdyby nás nezastihl soumrak. Tak se poklidná procházka změnila v úprk z lesa u řeky. Bylo nám jasné, že jsme ušli daleko více, než jsme plánovali, a že se vzdalujeme a bůhví kolik toho máme před sebou. Obloha byla jasná, svítil krásně měsíc a najednou jsme narazili na silnici před další vodní elektrárnou. Tak jsme šli po silnici nahoru, prošli pod železničním viaduktem a našli se. Byli jsme kousek od elektrárny v Tušimicích. Po téhle silnici jsme kolem elektrárny do Kadaně přijeli. Jen kterým směrem se máme vydat? Řekl jsem, že doprava k elektrárně, po cca 10 min. pochodu již ve tmě manželka začala o správnosti směru pochybovat, i já jsem si začal připouštět, že manželka má vždycky pravdu, ale vrátnice elektrárny byla na dohled, tak jsme se šli pro jistotu zeptat.

Samozřejmě pravda byla na straně manželky, přidali jsme si tak další neplánovaný kilometr našeho nočního pochodu. Pak už jsme měli správný směr a také naději, že si někoho stopneme. Zaměstnancům elektrárny či jiných podniků končila odpolední směna a vraceli se auty domů. Dvěma neosvětleným bláznům v tričkách nikdo nezastavil. Řekli jsme si, že ani my bychom nezastavili, pak mne napadlo, že v tuto dobu po silnici mohou chodit akorát tak podezřelá individua nebo migranti. Že tudy půjdou dva zbloudilí turisté, jimž se plánovaná procházka protáhla o víc jak dvě hodiny a několik nachozených kilometrů, to určitě nikoho nenapadlo.

Hlavně nás, protože se to vymyslet nedá, ale dá se to zažít. Byla to neuvěřitelná kombinace několika věcí: spoléhali jsme na cedule, že nás dovedou zpět, nedbali varování (když jsme další čísla nenašli) a nevrátili se po silnici hned do města, podcenili jsme rychlost soumraku a šli jsme se původně jen kousek projít (bez vody, peněz, dokladů, jen v tričkách a kraťasech), proto jsme nebyli potřebně vybaveni.

Na druhé straně bylo naše odhodlání a přesvědčení, že z toho lesa musíme vyjít a dříve nebo později dojdeme někam do civilizace. Tak jsme došli, osprchovali se a šli spát. Druhý den nás bolely nohy, tak už jsme té chůzi moc nedali a odpoledne strávili na koupališti, kde jsme si nejen lízali rány, ale především si odpočali a zregenerovali se. Poté jsme ještě potěšili duši návštěvou večerního koncertu Karla Plíhala v klášterní zahradě.   

Zkrátka život přináší zážitky, co člověk ani v nejbujnější fantazii není schopen vymyslet.