A "sluníčkář" je kdo?

„Prosím, mám dotaz, nerozumím jednomu slovu“ „No tak Mlho, které je to slovo?“ „Hrdobec“. Tak nějak proběhla komunikace mezi studentem Plhou (Josef Kemr) a prof. Hrbolkem (František Kovářík) v kultovní komedii „Marečku, podejte mi pero“. I já se hlásím, že jsem narazil na slovo, kterému nerozumím: „sluníčkář“. Kupodivu na wikipedii není slovo definováno a tak jsem se o to pokusil. Není totiž "sluníčkář" jako "sluníčkář".

Podle všeho je to „škatulka“ (kategorie) pro určitý typ lidí. Pejorativně označuje lidi, kteří se hlásí k multikulturalismu, pozitivní diskriminaci, lidským právům menšin a politické korektnosti. V tomto případě „sluníčkářkem“ být nechci. Sice jsou to ušlechtilé myšlenky a dobré úmysly, ale prosazované mocí (silou) jediné nezpochybnitelné pravdy se stávají „ideologií“ a jejich „fanatické“ prosazování tak vede k pravému opaku:

Multikulturalismus jako „násilné“ prosazování spojení neslučitelných kultur bez vzájemného respektu vede k nepochopení, nepřátelství, strachu z jinakosti.

Pozitivní diskriminace, jak se ukazuje, diskriminovaným nepomáhá, naopak je utvrzuje v jejich ublíženeckém postoji a vede k nespravedlnosti (vůči většinám).

Lidská práva menšinám vedou též k nespravedlnosti, např.: „rasismu naruby“, já (menšina) mám nárok, postarejte se o mě, a jestli ne, tak jste rasisti, nebo naopak k ústupu tradičních rodinných vazeb ve prospěch „gaykultury“.

Politická korektnost – neustále slyšíme jen naučené fráze (papouškování), nikoho neurazit a pevně hájit jedinou „správnou“ linii. Smazávají se tím (přirozené) rozdíly mezi lidmi a jedinečnost každého člověka. Nedej „multi-kulti bože“, aby někdo mluvil jinak, sám za sebe, jak to on chápe a cítí.  

Takoví „sluníčkáři“ dle mého ztratili zdravý rozum, nemají smysl pro humor (berou se moc vážně), neznají lásku a cit (srdce) a přesvědčeně hájí svoji dogmatickou víru – tzv. pseudohumanismus, který se i občas zvrtne v humanitární bombardování.

Na druhou stranu „jiným sluníčkářem“ být chci. Vzpomenete si na bývalého moderátora počasí v ČT Jána Zákopčaníka? Ten se loučil pozdravem „slunce v duši“. Tenkrát jsem to nechápal, připadlo mi to směšné, ale krásné. A Ján Zakopčaník prokázal odvahu a smysl pro humor, když byl jednou v „nekorektní“ České sodě zesměšněn. Neurazil se, nepodal žalobu, ale v živém vysílání ukázal obrázky prasat a řekl: „toto jsou pánové Čtvrtníček a Šteindler“. Z vysílání byl následně stažen (a z ČT odejit?), přestože „prasata“ Čtvrtníček se Šteindlerem jeho vystoupení ocenili.

Takže „jiných sluníčkářů“ si vážím. Jsou to lidé, kteří mají „slunce v duši“, tj. mají otevřená srdce, úctu k sobě a respekt k jiným (jakýmkoli) lidem, mají obvykle i zdravý rozum, smysl pro humor. Tito lidé jsou svobodní (jsou sami sebou), nikoho neposuzují, neuráží a nepřetváří k obrazu svému. Jsou za svoji volbu odpovědní, umí přiznat chybu, umí se radovat ze života a jsou „sluníčkem“ pro své okolí.

Pro konzumní mainstream a manipulátory jsou nebezpeční, jsou to totiž černé ovce v dobře zorganizovaném stádu.