Deník Kocoura Hnědoočka - O Smetanovi, tuberkulóze a věncích…

Před týdnem jsem prosil temné mocnosti, aby s případným koncem světa ještě chvíli počkaly – a jsem rád, že jsem byl vyslyšen.

Díky tomu jsem minulou neděli mohl navštívit naše hlavní město a kulturně se vzdělávat v kině Světozor, kde měly premiéru dva dokumenty o Bedřichu Smetanovi. První popisoval jeho život formou, která by určitě byla srozumitelná i při výuce na základní škole. Mimo jiné jsem se s ostatními návštěvníky, mezi kterými byl i pravnuk hudebního velikána, dozvěděl, že svojí první manželce vyznal mladý Bedřich zcela romanticky lásku na hradu Bezděz. Ona ho ovšem odmítala a svolila až po několika letech, během kterých se Bedřich Smetana trápil.

Pro milovníky černého humoru mohou dodat, že jeho citová investice se ukázala zbytečnou, protože  paní Smetanová zemřela po několika letech na tuberkulózu.

Druhý dokument, který byl promítán, byl časosběrný snímek o rekonstrukci hrobu našeho velkého skladatele na pražském Vyšehradě. Na té se mimo jiné podílela firma, která v roce 1928 dodala na nádvoří Pražského hradu známý mrákotínský monolit.

Promítání vystřídal aplaus a raut. Náležitě občerstven jsem vyrazil nasbírat další zážitky. Pro chlapce z venkova o ně není v Praze nikdy nouze.

Z Václavského náměstí jsem dorazil k památníku na Národní třídě. Společně s politiky, svíčky a věnci bylo toto místo hlavní hvězdou zpravodajských televizních relací  v předešlém dni, tedy 17.listopadu.

A na tomto památném místě jsem konstatoval, že s tím rozkrádáním to u nás tak hrozné není. Věnce prezidenta, premiéra i ostatních potentátů byly i den poté na svých místech.

O iluze jsem byl bohužel připraven. Svoje velkoměstské zážitky jsem líčil pedagogickému sboru naší školky, kam pravidelně umisťuji nejmladší ratolesti. A bylo mi vysvětleno, že věnce jsou na svých místech z toho důvodu, že Dušičky jsou za námi a do Vánoc je ještě daleko….