Už jsme si zvykli na to, že naše země je plná paradoxů. Týká se to i mého studia, které jsem kdysi dávno absolvoval. Celkem 5 let jsem strávil na vojenských školách, přesto mám tu nejnižší možnou hodnost. Jsem vojín v záloze.
Při svých studiích jsem absolvoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Praze, následně jsem dva semestry strávil na Vojenské akademii v Brně. A právě tam se datuje moje dvacet let stará vzpomínka na Velikonoce,kterou pánové berte jako takové malé varování před zítřejší koledou.
Se svými spolužáky jsme si v roce 1992 řekli, že vyrazíme zkontrolovat nejbližší panelák. Místo klasické pomlázky jsme se vybavili vojenskými opasky. Postup byl takový, že jsme vždy výtahem vyjeli do nejvyššího patra a pak už jsme to brali byt po bytu. Byla to prudká alkoholová smršť s následky, které si asi dokážete představit. Kamarádi postupně odpadávali, až jsme zbyli dva nejsilnější. A rozhodli jsme se, že vyrazíme vymrskat moderátorku jednoho brněnského rádia. Sedli jsme na šalinu, ale do cíle jsme nedojeli, protože i na mne se začal projevovat mix alkoholických nápojů různých značek v krátkém časovém období. S nastalou situací jsem se vypořádal tak, že před tím než došlo k nejhoršímu, jsem otevřel okénko v jedoucí tramvaji.
Tímto se lehce se zpožděním omlouvám okolo jedoucím řidičům osobních vozidel, kteří na karosérie svých miláčků dostali příděl, jehož složení vám prozradí každý zkušenější pracovník ze záchytky.
Možná ještě horší situace nastala o rok později, kdy jsem už coby příslušník civilního sektoru vyrazil s kamarády po okolních vesnicích. Přemisťovali jsme se osobním vozidlem, jehož řidiče absolutně nezajímalo, že alkohol za volant nepatří. Měli jsme tenkrát štěstí, že se nikomu nic nestalo. Pro ilustraci - když můj kamarád opouštěl svoje místo za volantem, měl problémy se udržet na nohou.
Doufám, že o podobné zážitky budete - milí koledníci - zítra ochuzeni.
