I letos se oslavy 17.listopadu nesou ve znamení znechucení. Nadáváme na politiky, korupci a počasí. Tak jako každý rok.
Já dnes nadávat nebudu, ale zavzpomínám na studený podzim roku 1989. 17.listopad tenkrát vyšel na pátek. Z toho logicky vyplývá, že 15.listopad téhož roku byla středa. A v ten den naše fotbalová reprezentace postoupila na mistrovství světa ve fotbale, které se na jaře roku 1990 hrálo v Itálii. V památnou středu jsme remizovali v Portugalsku 0:0.
Se svými spolužáky z Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Praze jsme ten postup náležitě oslavili. Během deseti minut jsem zkonzumoval láhev šampaňského. Od té doby bublinky příliš nemusím.
Výše zmíněná střední škola v sobě skrývala mnoho radostí i strastí. Tak jako každý středoškolský ústav. Tenkrát i dnes. Specifikem tohoto zařízení bylo, že na něm studovali pouze osoby mužského pohlaví. Což při občasném opuštění jeho bran a pohledu na ženskou sukni přinášelo dramatické situace. Nezabíral ani čaj s bromem. Mezi zvláštnosti patřilo i to, že domů jsme v té době nejezdili na každý víkend, ale vždy jednou za měsíc na čtyři dny. Tak tomu bylo následně po postupu našich fotbalistů. Ve čtvrtek jsme naše hlavní město opustili s nepříliš pěknými pocity kocoviny.
Když jsem se v pondělí 20.listopadu 1989 do naší matičky stověžaté vrátil, nestačil jsem se divit, co se to děje. Záhy jsem pochopil, že s mojí kariérou politruka u Československé lidové armády to vypadá bledě. Vysoká politická škola v Bratislavě zůstala tím pádem nikdy nesplněným snem.
Čo bolo, to bolo. Terezky jsem civil.
