Přiznám se zcela sám a dobrovolně, že moje srdce by mne táhlo, kdyby to umělo, do Mnichova. Právě tam začal legendární Oktoberfest. Nejsem milovníkem piva. Touha vyrazit do Bavorska spočívá v ostatních dobrotách, které se tam ke zlatavému moku podávají. V čele s krásným křupavým vepřovým kolenem. V Německu mají k jídlu velmi pozitivní vztah, což jsem si již několikráte ověřil. Bohužel ne na výše zmíněném festivalu, ale při návštěvě Drážďan. Vím o restauraci, kde jako standardní porci servírují polovinu pečené kačeny s královským knedlíkem a zelím. Zdravé to sice není, ale chutná to královsky.
Přesto jsem tam na královnu české pop music, jak sama sebe na internetových stránkách charakterizuje, nenarazil. Není se co divit. Helena Vondráčková, na rozdíl ode mne, drží štíhlou linii. A také se nemůže vzdalovat z České republiky, protože by jí mohla uniknout pomluva její osoby v médiích. Protože paní Vondráčková není žádné ořezávátko. Nenechává si nic líbit a všem těm nepřejícným, pomlouvačným a Martě Kubišové to vrátí i s úroky. Přesněji řečeno – chtěla vrátit. Ale české soudy pro ni vůbec nemají pochopení. Naštěstí s manželem vymysleli cestu, jak se k ušlému zisku dostat. Agenturu, která šíleně smutnou princeznu zastupuje, prodají do USA. A následně vyvolají mezinárodní arbitráž. A to by v tom byl čert, aby těch čtrnáct a půl milionu korun nevysoudili.
Chtěl jsem původně svoje dnešní zamyšlení zakončit číslicí 25, ale nerad bych se ocitnul na seznamu žalovaných. Svoboda projevu v tomto případě končí před branou vily v Řitce.
