V jedné svojí písničce zpívá Karel Gott, že čas letí jako bláznivý – a nikdo ho nemůže chytit. To jsme si se svými spolužáky uvědomili včera, kdy jsme se setkali 25 let poté, co se za námi zavřely dveře základní školy. A mnozí z nás jsme se na půdu tohoto ústavu toho čtvrt století nepodívali. Proto jsme uvítali fundovaný výklad pana školníka, který nás provedl známými i méně známými zákoutími naší první vzdělávací instituce.
Nevynechali jsme ani návštěvu tělocvičny, kde se někteří odhodlali k použití hrazdy. Já takový hazardér nejsem. A když vím, že jsem například šplhací tyč nepokořil před těmi dlouhými léty, nezlobil jsem ji ani letos.
Po prohlídce školy následoval klasický program takových setkání – návštěva restaurace. Pro mnohé moje bývalé spolužáky i obsluhu bylo dosti kuriózní, že jsem si objednal večeři o pěti chodech. Já na tom nevidím nic divného, protože co bychom z toho života měli, kdybychom se občas slušně nenajedli. Mnozí mi prorokovali střevní problémy. Ty se pochopitelně nedostavily. A na rozdíl od těch, kteří konzumovali alkohol ve větším než malém množství, se mi dnes po ránu vyhnuly i příznaky kocoviny.
Přemýšlel jsem, v čem naše letošní setkání bylo stejné – a v čem se lišilo od těch předešlých. Přibyly vrásky, někomu i šediny, někteří vyměnili svoje lásky, všichni jsme mezi živými. Stále jsme se poznali bez cedulek, daleko méně než dříve se ukazovaly rodinné fotografie. A už vůbec ne ty svatební.
Mám takové tušení, že až se potkáme za dalších pět let, budou mezi námi již zcela regulérní babičky a dědečkové se svými vnoučaty.
