Rok 1989 kromě jiného znamenal i uvolnění cenzury a monopolu v oblasti médií. Jako houby po dešti začaly vznikat nové deníky, časopisy, rozhlasové i televizní stanice. Všechny tyto instituce se tvářily nebo tváří jako nezávislé, svobodné a necenzurované.
Ale není všechno zlato, co se třpytí. Úplně nezávislé médium neexistuje. Důvod je jednoduchý a prostý. Když to vezmu hezky od lesa, tak platí, že díky tomu, že jsme se nedožili komunismu, kdy veškeré zboží a služby měly být zdarma, musíme si na své materiální potřeby vydělávat peníze. A ty nepadají z nebe. V oblasti médií platí, že finance zaměstnancům a spolupracovníkům „padají“ od majitele. A to je člověk z masa, kostí a nervů. A také osoba, která má svoje zájmy. A nedá se očekávat, že by noviny, které vlastní - nebo televizní stanice, kterou ovládá, informovaly v rozporu s jeho dlouhodobou strategií.
Lze namítnout, že ještě existují veřejnoprávní média, která nejsou závislá na libovůli jedince či nějaké finanční skupiny. To je sice pravda, ale nejsou až tak ojedinělé případy, kdy se ten či onen politik snažil například stopnout odvysílání určité reportáže. A to jsou jenom střípky, které pronikly na veřejnost.
Přesto si myslím, že v globále můžeme informačním zdrojům věřit. Když naši hokejisté vyhrají olympiádu, dám krk za to, že všechna média nabídnou tuto informaci správně – ať už je ovládá kdokoliv. A u ostatního platí okřídlené – důvěřuj, ale prověřuj…..
