Když se narodíte, nemáte v hlavě vůbec nic, to je bez debat! A musíte do ní ta data nějak dostat. Většinou to není problém, protože dětský mozek je na to stavěný. Ale ne vždy všechno vyjde...
Jako malý jsem měl kupříkladu problém rozlišit, jaký je rozdíl mezi situací, kdy je táta na šichtě nebo na fušce. Z mého pohledu to bylo totéž, protože tam i tam dělal totéž, a tak jsem ta slova volně zaměňoval a někdy se trefil a jindy ne. Zároveň mi nebylo jasné, proč táta někdy řekne, že jde na šichtu, když ve skutečnosti jde do práce. Ale budiž...na světě existují synonyma. Prostě když jde do práce, tak jde zároveň na šichtu a když jde na šichtu, tak jde zároveň do práce. Ekvivalence - jasná věc!
Jednoho dne jsme měli jít na pohřeb. Už den předtím o tom rodiče mluvili. Už nevím, kdo zemřel, jen vím, že to nebyl někdo, kdo by nás pravidelně navštěvoval, protože z mého pohledu „nikdo nechyběl“. Vůbec jsem netušil, co je to pohřeb. Bral jsem to stejně jako když máma jednou řekla, že jedeme na lední revue. O tom jsem taky neměl žádnou představu, co by to mohlo být, ale máma říkala, že je to krásné, tak jsem se tak nějak těšil, přestože pro mě to znělo jen jako jakési zaklínadlo. Ale to jsem už moc odbočil...
Když pak přijel strejda, nasedli jsme do auta a jeli na pohřeb. Příští hodinu jsme strávili v kostele a následně na hřbitově. Aha...tak tohle je tedy ten pohřeb, řekl jsem si...to znám.
Asi za půl roku jeli rodiče do Bohumína na hřbitov posvítit na hrob babičce Angeli (z otcovy strany), která měla zrovna x-té výročí úmrtí a mě a mou starší sestru nechali doma samotné. V tom zazvonil telefon:
Prosím?
To je Josífek, že? Josífku, máš mamku doma?
Ne, mamka s taťkou jeli do Bohumína...na...(jak se to jenom jmenuje?!)...na pohřeb.
Cože?! Na pohřeb? A kdo umřel?
Babička.
Tak babička umřela? Tak to je mi moc líto. A že mamka nic neřekla! No, asi toho má teď moc. Borok ďoucha (nářečím „chudák holka“).
Hmmm... (...no jo, už je to tak...)
A proč to má v Bohumíně!?
... (...jak to mám asi tak vědět?!)
No, to je asi jedno...řekni mamince, že ji večer zavolám, jo? Řekni, že volala paní Lída.
Dobře.
Tak ahoj.
...
Než se rodiče vrátili, moje dezinformace si už žila vlastním životem. Večer pak začaly přicházet kondolence a já musel s pravdou ven. Jenže...jak jsem mohl jít s pravdou ven, když jsem ze svého pohledu nelhal?
