Již několik posledních let se mluví o tom, že tzv. sdílená ekonomika funguje na nefér principu, protože neplní požadavky kladené na podnikatele v daném oboru.
Posledním příkladem může být třeba estonská služba Taxify, která se rozhodla nerespektovat rozhodnutí soudu o zákazu činnosti a vesele si funguje dál. Já jsem sice liberál a pravičák, ale nerespektování soudu je docela silná káva i na mne. Je totiž třeba rozlišovat a tyto služby to nedělají.
Pokud se nazývám sdílenou ekonomikou, tak musím zajistit, aby tomu tak skutečně bylo a naplnit všechny její znaky, tedy hlavně občasnost poskytování této služby, nezávislost na poskytování této služby apod. Vezměme si jako příklad třeba službu Uber v Praze, která už poslední dobou začala respektovat požadavky soudů a magistrátu a najímá jen řidiče, kteří splňují požadavky na taxikáře. Nicméně je pak ještě Uber něčím jiným, než obyčejnou taxislužbou s vymakanou aplikací pro androidí telefony? Spíše ne.
Já bych navrhoval, abychom tzv. sdílenou ekonomiku nezabíjeli a stanovili pro ni rozumné limity. Tedy že s Uberem bude moci jezdit každý, kdo má volné auto, chytrý telefon s GPS a čas, ale třeba jenom 5 hodin týdně. To samé bude platit pro AirBNB. Není problém s tím pronajímat příležitostně klidně celý byt. To je v pořádku. Ale zcela takto obsazený může být maximálně 5 dní z měsíce, po zbytek se v bytě musí odehrávat jiné činnosti. Tímto způsobem totiž místo zničení ducha sdílení naopak podpoříme. A je to teoreticky i v zájmu těch společností, které se tak halasně prohlašují za sdílenou ekonomiku. Měly by tedy vesele na podobné podmínky přistoupit. Ostatně, nikdo jim nebude bránit dále využívat jako řidiče profesionální taxikáře či si přihlásit svůj byt jako ubytovací zařízení na magistrátě a platit z něj všechny nezbytné daně a poplatky.
Je třeba dosáhnout kompromisu, který uspokojí co nejvíce lidí. Tohle by se jím mohlo stát. Rád si vyslechnu vaše názory v diskuzi.
