Poslední století s drobnými výjimkami platilo, že následující generace se má vždy lépe, než ta předchozí. Poslední dobou se ovšem zdá, že toto pravidlo přestává platit.
Proč je to problém? A není normální, že nic neroste do nebe? Normální to samozřejmě je, ale problém přesto zůstává. Všude v západním světě se ukazuje, že generace rodičů mileniálů, tzv. generace babyboomers byla výrazně bohatší než jsou jejich děti dnes. Především z hlediska dostupnosti bydlení a celkových nákladů na žití.
A rozdíl je přitom ještě výraznější, než se zdá. Uvádí se, že že mileniálové mají po přepočtení inflace příjmy o 25 % menší, než jejich rodiče. Skutečné příjmy mileniálů jsou však ještě mnohem nižší. Ostatně, stačí si do toho započítat porodnost. Babyboomeři měli porodnost zhruba 3,5 dítěte na ženu. Dnes jsme ovšem zhruba na úrovni 1,5 dítěte na ženu. Takže si do příjmů započítejte i to, že babyboomeři se zvládli postarat na rodinu zhruba o dvě děti navíc než mileniálové (což jim markantně snižovalo příjmy, protože nepracovali), kdežto mileniálové zvládnou s odřenými ušima 1,5 dítěte a ještě mají o 25 % menší příjmy!
Jak je to možné? Sešlo se více faktorů. Otevřela se světová konkurence (outsourcing práce do levnějších zemí, zhroucení nepřátelského sovětského bloku), začaly se hroutit některé ekonomické faktory, které se do té doby zdály být stabilní (projevila se obecná předluženost brzdící rozvoj a nedofinancovanost důchodových fondů), v USA (ale nejen tam) extrémní vzdělávací bublina na VŠ a v neposlední řadě i nerealistická očekávání rodičů a nulový výchovný externí tlak na mileniály. Neprošli si žádnou skutečnou krizí, žádnou válkou, ničím. K tomu působí očekávání předchozí generace, že se o ně jejich děti postarají stejně, jako se oni postarali o své podstatně méně početné rodiče, kteří ale žili zhruba o 20 let kratší životy a důchody pobírali krátce a netrpěli nemocemi stáří jako demence, Alzheimer apod. V zahraničních periodikách se také dočtete o tom, že mileniálové měli prostě smůlu, důvody ale zpravidla neobjevíte. A přitom jsou prosté. Otevření světového trhu s nemovitostmi způsobilo postupně ohromný nárůst cen nemovitostí vlivem nákupů bohatých lidí ze zemí, které na tom nejsou tak dobře jako Evropa nebo USA se svobodou nebo životní úrovní (v USA tento nárůst činí v některých městech 2–5násobek, což činí ta města pro původní obyvatelstvo neobyvatelná, když zrovna něco nezdědí). To samé způsobilo, že ceny nekvalifikované práce se zhroutily na úroveň zemí 3. světa + dopravy odtamtud. Takže mileniálové se museli přizpůsobit, zvýšit (teoreticky a papírově) oproti předchozí generaci svoji kvalifikaci (to je stálo další peníze), aby vůbec získali zaměstnání a pak to všechno splácet, zaplatit zhruba 3x dražší bydlení než jejich rodiče a k tomu platit svým rodičům důchod a mít vlastní děti. A navíc jejich rodiče se dožívají podstatně delšího věku, což klade další značné finanční a personální nároky na zdravotní a sociální systémy, financované běžně průběžnými systémy, pro které je stávající poměr v populaci extrémně nevýhodný (pro jejich rodiče byl zase extrémně výhodný).
Co s tím? Nic. Tahle generace už si na to musela zvyknou. Je na to připravená, ví, do čeho jde. Uzavření světových trhů by teď způsobilo více škody než užitku, Trumpovy protekcionistické snahy o návrat zpět nikam nepovedou, svět je již příliš provázaný. Stejně tak nemůžeme nechat naše rodiče umřít hlady pod mostem nebo v bolestech doma v posteli bez zdravotní péče. Takhle generace se prostě musí kousnout a přes všechny nepříznivé vlivy se nějak prosadit, vybojovat ten neférový boj. Doufejme, že to zvládne, protože je to v zájmu všech. Budoucnost snad bude pro jejich děti růžovější.
