Nemám žádný názor, milé děti

Mým názorem je můj životní příběh. Na tisíci křižovatkách, jejichž důležitost pro náš život není vždy zřejmá, jsem šel za svým prospěchem a ctí a tento krok se tímto stal mým skutečným názorem.

Mým názorem není přemítání nad všemi podněty světa. Názor z pohodlné židle v teplém pokoji, kde k jeho vyjádření potřebuji pouze klávesnici a funkční spojení s virtuálním světem má malou hodnotu.  Teprve žitá skutečnost, kdy svůj názor potvrdím či vyvrátím činem, se stává skutečným názorem.

 Nevystaven pokušení vlivu, moci a peněz nemohu soudit lidi, kterým toto pokušení bylo dopřáno a mohli své názory potvrdit či vyvrátit v životní realitě svými činy. Teprve názor zmačkán hladem, zimou, nesvobodou, osaměním, nebo naopak vlivem, mocí a penězi vykrystalizuje v čin a v boji o přežití se stává  skutečným názorem, potvrzený naším chováním v drsných podmínkách života. I v těch nejednodušších věcech, vztazích, lidech a dějích je v čase a prostoru tolik proměnných a neznámých, že zaujmout názor, je sice možné, ale obávám se, že někdy až trochu hloupé. Z rozšiřujícím se vzděláním, poznáním, zkušeností a v některých případech i věkem je možné na cokoliv nahlížet z mnoha úhlů pohledu, daných osobností, vzděláním a sociálním statusem.

 Sám toho vím velmi málo, jsem vyučený soustružník kovů, tak se držím zpátky v hodnocení politiky, politiků, domácí i mezinárodní situace, nehodnotím a nevyjadřuji se ke konání konkrétních lidí. Můj případný názor by byl skleníkovou kytičkou, která brzy uvadá a zachází na úbytě ve světle pravdy a skutečnosti, kterou nemám možnost poznat.

 Nesoudí ani Bůh, řečeno slovy spisovatele pana Karla Čapka v povídce Poslední soud, cituji:

 „Kugler si hryzl prsty. „Myslil jsem,…totiž, nestaral jsem se o to, ale…čekal bych, že budete soudit vy, jakožto…jakožto…“ „Jakožto Bůh.“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš?

Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit.“